Když už

Kalimero: Děkuji moc

příjde mi to strašně zvláštní,a pro to je to dobrý..)

puero: ale ty mě znáš jako své boty - jo, je to výzva, projít tím vším se vší slušností a se ctí a když se to nepodaří, tak jít znovu a znovu, dokud se to podaří - tělo zchvácené, předčasně zestárlé, ale jak se říká - jenom říká - tělo není důležité. - čoveče je a jak - stačí krásná mladá holka, blbá sice občas jak tágo, ale chlapům je to jedno... - já se ve svém okolí bavím tím, že mi stačí, když neznámý mlčící člověk promluví a je to kolikrát jedno, jestli je to muž, nebo žena. Ale to už jsme někde jinde.
Prostě si umíme v životě masochisticky sáhnout až na dno - do "krásné" bolesti co formuje duši.

Hmm. To je taková dívčí představa o krásném životě. Život jako peřina. Jé.

Ale jednou mě napadlo tohle: pokud existuje cosi jako posmrtné bytí, proč bych po něm měl toužit, když mám rád život? Jaké rozkoše a bezbolestnost mi může nabídnout nějaká vyšší úroveň bytí, když život bez bolesti není opravdový? A konečně, proč bych neměl rád vzpomínat na to, jakými útrapami jsem prošel, když měly pokaždé dobrý konec a ty co neměly, mě posílily? V jaké to falešné nerealitě, v jakém to pokryteckém časoprostoru bych se byl ocitl, nebýt bolesti? Byl bych jako gumový medvídek žužlaný v bezzubé puse. Tvárný a se vším spokojený, žádná vášeň, žádná touha, žádné usilování a snaha po zdokonalování. To by přece bylo strašné. Já potřebuju bolest, potřebuju přece svou dávku nenávisti, nespokojenosti, potřebuju nepohodlí, abych měl stále za čím jít a oč usilovat. To je to po čem toužíš i ty a netoužila bys, kdybys byla se vším spokojená. Jen díky všem těm hrůzám toužíš po tom krásném. Buďme rádi za své bolesti. Za zlomená srdce, která nás nutí věčně chodit světem a hledat lásku, no ne?

tak tak to nevnímám, bohužel

Vidíš to. Ty to odděluješ. A přitom já věřím v to Shoppenhauerovské ,,krásně bolí". (Kolikrát jsme se už na tohle téma bavili.)

Ahojte všichni! Děkuji všem, děkuji.
K Puerovi : není o řvaní, je hlavně o rvaní - strhávání z kůže a až na duši- poslední řádek je jen slovní hříčka, nebo taky o tom, že druhý u toho " týrání" řve bolestí... - nechat ze sebe strhat kůži a za plného vědomí to prožít - že by jakýsi masochizmus? Co odevzdanost - prožít si to, protože to být prožito musí?
snad nejsem schopna se smířit s tím, že život kromě toho krásného i bolí ?
Co já vím :-)

I malé dítě řve z prdla hrdla, protože ještě není násilně zkroceno výchovou...:-)

skvělá taron.. ;) dotkla se mě..

puero: Tahle básnička je taronovská. Pro mne to je na psancích už takový podžánr spontánní poezie, poezie sebeneovládání. Přináší i dle mého soudu mnohdy úplně zbytečné výkřiky (jako jakákoli jiná spontánní poezie), ale i básně, které na mne hluboce zapůsobili. Když to mám shrnout, jsem za tenhle kousek mého nejá (taronismus) vděčný.

Taková trochu agresivní, ale hezká. Líbí se mi. :-)

Nacházím tady jeden typicky taronovský prvek: Taron se v jakémsi věčností zkopírovaném jedinečném okamžiku napřahuje, aby zachytila ruku někoho kdo se nepřestává snažit o záchranu, ale je všem jasné, že mu to hvězdy nikdy do knihy osudu nenapsaly. Taron zachraňuje ztracence a ví, že je to marné a trápí jí to a v jakési výčitce - co by to taky bylo jiného - kombinuje své zoufalství s hněvem vůči něčemu, proti čemu bojuje a ono to stejně vyhrává. Jakokdyž se člověk snaží porazit dokonalý stroj, jako když dítě hrající podle pravidel naříká, nemůže porazit toho, kdo nad ním vítězí protože podvádí. Otázka - hlubokotonážní myšlenka vyvřelá z nevyřčeného meziřádkoví básně - zní: nevidí Taron zákeřnost něčeho, co zákeřné ve skutečnosti není a být nemůže? Je život nebo smrt zákeřná? A co štěstí a neštěstí? Láska a zklamání? Lze si vůbec uvědomit, že včelí žihadlo má ozdravný účinek, když to tak bolí? Hm. Max Buber by řekl, že to chce odpoutat se od svého já ke svému nejá - k nahlížení situace v níž se já ocitám spolu s ostatními nejá.

Puero je tichý člověk. Nikdy neřve, v afektu si uvědomí, že by byl směšný. Když už tak... co, vyřvat si hlasivky prospěje komu? Má snad intenzita hlasitosti vliv na změnu situace? No asi záleží na situaci, ale úleva je myslím věc která si zasluhuje jakési zcivilizování. Tady u nás na severní Moravě se ulevuje vulgaritami, nejlépe oplzlým výrazem spojeným s terciárním sektorem. Je to buranství. Nesnáším to. Děti to pak opakují a výchova směrem k civilizované společnosti bere za své. A ženy? Ty taky. V jakési extázi výbušnosti křičí, trhají sebou, rudnou a mně to připomíná orgasmus a je to k smíchu. Když už tak už ne? Tahle básnička je tedy odhalena. Její téma zní: když už se neumím ovládat, tak to aspoň dovedu ostatním předvést. Je o sebeNEovládání.

Líbí se mi )ze srdce přímá, smutná i odhodlaná ...
zásah do bolavé rány ...řvát -když můžeš - pomůže)

Moc se mi líbí, já si ji četla nahlas..zasáhla.

tvoje poezie je z nitra a dotýká se ho, a ten křik, ten jde také z nitra, z bolavého, rozervaného, zoufalého, jsi nádherný poeta

Líbí se mi to :-) Je to odvážné a prostě své :-) Docela bych Tě to chtěla slyšet recitovat ... :-)

To je hodně rozervaně smutné...
Kéžby to pohlazení přišlo hned zítra!

Když už řvát, tak pořádně!

až hlas ti zeslábne
a vydá zvuky nevábné?

ne v tom to není
hledej něžné pohlazení