Děkuji pani Eliško a dobrý večer, no pomali noc.
Zase čárky kde nemají být a ty hrubky, nevim nedokáži si to stále nějak vyskloňovat, ještě jednou děkuji a hned to opravim.

co pro ni znamenám.... nikoli co pro ní znamenám
jak frankovka, ona nebyla.... nikoli jak frankovka,ona nebyla

Kdesi v dáli jsme viděli oslnivou zář, .... nikoli Kdesi v dáli, jsme viděli oslnivou zář,
Jejich oči planuly a rety se usmívaly,... nikoli Jejích oči planuli, a rety se usmívaly,
při jejich ladné chůzi ňadra se zvedaly..... nikoli při jejích ladné chůzi ňadra se zvedaly.
my slyšeli pochodem..... nikoli mi slyšeli pochodem...
Všichni z nás měli tváře..... nikoli Všichni z nás, měli tváře
my bojovali..... nikoli mi bojovali
pokaždé byly náš sen.... nikoli pokaždé byli náš sen (pakliže vojáci při usínání snili o dívkách či ženách)

Vyjadřování je krkolomně komplikované.

Eliška Vobrubová: WoSC: Ano, metrum by mozna chtelo doladit.

Yarrod: WoSC: Souhlasim a dodavam — A co na to pisatel? Kde je jeho nazor? Na co prisel on?

Rytmicky to kluhá.

Empatie neboli vcítění označuje porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky. Jde o to být schopný pochopit jak a proč člověk jednal tak, jak jednal, jaké z toho má pocity a jaký má na kterou věc názor, kdy jedná proti svému přesvědčení a kdy se naopak to, jak se chová navenek, plně ztotožňuje s tím, co cítí uvnitř. Ohromným skokem kupředu je, pokud se dokážeme oprostit od vlastních hodnot, pocitů, asociací, názorů, předsudků…, a přijmeme ty jeho a pokud možno známe jejich příčinu nebo důvod.

Po mnohonásobně opakovaném čtení se mi však stále nedaří přijít na to, jak báseň souvisí se svým názvem (nebo naopak). Nedozvídám z básně, kdo je ten rozsévač bolesti a jaké, nevím v jakých hloubkách se topí, ne plave, básnický subjekt a utajeno zůstává i to, kdo je ten káraný, který se zřejmě chová jako velký pán, a co provedl. Ani není jasno, jakou a čí zlobu zpracuje básnický subjekt a kamže ji pak zpracovanou pošle - tedy co značí "domů, do tvého duševního hrobu". A ani poslední dvojverší, které by mělo být pointou, a po formální stránce je, neboť je to konec, ke kterému celý text směřuje, mi odpověď na otázku jak text souvisí s názvem (nebo naopak) nedává, neboť "Poučíš se? Je mi to fuk./Soudit tě nebudu. Bůh suď." mi se schopností empatie neladí.
Text působí jako zatěžkaný emocemi a z toho plynoucím pathosem; bez odstupu a obrazného vyjádření. Ve výsledku proto působí jako snůška nic nevypovídajících vět, jakž takž zveršovaných (kupodivu "Žertem se budu snažit tě poučit,/že není správné hrát si s čertem." se z veršování z neznámého důvodu vykloubí, nehledě na to, že zas není jasno, s jakým čertem není radno si hrát a komu je tato poučka určena...), aniž by bylo zjevno, o čem báseň vypovídá.

Matttyna: Chronoss: díky :)

WoSC: Dodelat poradne metrum, aby gradace neskobrtala. Nektera klise jsou oprvdu verlmi vtipne pouzita, velmi jsem se nasmal. Ale mozna to metrum bylo tak delane naschval, ale nevypada to tak.

WoSC: Je to dada, nebo ne? Jako dadaisticky text mne to vzalo. Ma svelou pointu. Ale zacatek dadaisticky neni. Az ke konci se to zvrtne v dada. Ale mozna o to vic mne to bavi.

Ve snaze postihnout nějaký odsouzeníhodný jev nebo odsouzeníhodné chování či jednání je text natolik zatěžkán pathosem, včetně použitého klišé s nebohými ptáčaty a krkavčí matkou, že ačkoli se autor snaží ve čtenáři vyvolat soucit s postiženými či odsouzení nebo odpor k takovému jevu, je výsledné dílo jen vulgarizací smutku. Problém textu též tkví v jeho nelogické stavbě, která je nastolena hned v úvodu: Jestli hniloba rostla v nátuře shnilé a vypadla z hnízda moc malá na let, byl by to důvod k radosti, neb ta hniloba do dospělosti nedoroste, tudíž se nebude šířit po tom našem světě vezdejším jako dospělá v plné své síle... Krkavčí matka je vžité sousloví (a jeho původ lze dohledat) pro rodiče zanedbávající své děti - od takových opravdu nelze očekávat ani lásku ani rozum...
Text stojí na myšlenkovém sterotypu, často opakované a otřelé metafoře, která bezmyšlenkovým opakovaním ztratila smysl a stala se konvenční banalitou.

Proč se člověk přirovnává ke zvířatům, to je jiná otázka a pro odpověď na ni by bylo potřeba sáhnout až hluboko do historie lidstva, a pokud jde o literaturu tak alespoň do bajek, v nichž zvířata jednala jako lidé. V bajkách zvířata symbolizovala nějaké lidské vlastnosti, ačkoli ve skutečnosti nositeli těchto vlastností nejsou. Had například ve skutečnosti vůbec není SLIZKÝ. Zrovna tak máme v povědomí pejorativní úsloví člověk člověku vlkem, ale možná, že kdybychom se v naší lidské smečce chovali k sobě jako vlci, možná by se nám žilo lépe... Takže nevím stále, co máš na mysli, když soudíš, že mnohé se můžeme naučit od zvířat v souvislosti s touto básní.

Zdenek39: Díky

puero: Puero! Hore! Up!
Díky!

Čte se to pěkně, to víš. :) Nicméně to, o čem píšeš, je věc zřejmá. Ani jsem se nad tím nemusel nijak zamýšlet, protože to tak prostě je ;)

jiBIGřiBUD:Jdu se na to mrknout

jiBIGřiBUD: Asi to ještě nebude ono, snad aspoń něco je opraveno.

jiBIGřiBUD:Nevím jak to dopadlo ale trochu jsem to poopravil.

Siggi:Díky za podporu určitě máš pravdu, musím se více kontrolovat.

Tak za dobu co mám počítač jsem si přečetl něco co mě nikdy moc nelákalo, Siggi musím však uznat, že mě to zaujalo a dočetl jsem do konce. Dílo bylo tak úchvatné, že jsem dokonce uronil nejednu slzu.
Prostě nádhera.