A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

věřte tomu nebo ne, ale báseň obsahuje narážku na špionážní thriller Tři dny kondora

Erm...po dlouhé době...to vypadá...pořád stejně?

Bez žen by to nešlo.

No, doraziv domů z našeho srazu, napsav první řádky, mi vytanulo na mysli, že tato báseň musí být nezapomenutelná, ale nakonec z ní vzniklo toto. Nespokojeně si to čtu, nic moc poetického, naprostý průměr, o touhách? O tom, že mi něco nezkyslo? O hraní si a nakonec se někomu "oddávám"? Pak mi to došlo. Všichni jsme tam byli, abychom darovali kus sebe druhým... Otevřenost na psaneckých srazech je jedinečná, děkuji všem.

Spíš než báseň je to aktualitka ze života, třeba vás taky pobaví.

můžete si domyslet cokoli... takový.. téměř zimní splín... bez souvislostí...

Třeba se v ní pár lidí najde :)

Zase asi trochu netypická...

(inspirováno Smíchovským nádražím...)