A co kdo ví...

A stejně se každý otočí za tou vnější krásou, je smutné, že krásné duše nejsou vidět hned napoprvé.
Dnešní svět je zkažený má raději obal a nejlépe když se třpytí.
Nač zkoumat duši, to až teče do bot.

Moc pěkná báseň.

Ailin: Aha, tak to potom jo :-)

Zamila: Tahle je trochu depresívní, pravda... Je napsaná na základě setkání s jednou konkrétní bezdomovkyní - ale tak nějak patří i všem ostatním, nejen na Smíchovském nádraží... Cítila jsem úctu k té duši a vnímala její skrytou krásu - a zároveň mi bylo nekonečně smutno z tohoto světa.

Je pěkně melodická, ale jinak mám radši ty srdečně-přírodní ;-)

DDD: To ano... Někdy, když jedu třeba metrem, tak pozoruju lidi a snažím se nahlédnout "dovnitř", za ten povrch... a někdy je to "uvnitř" tolik jiné než to, co je zjevné. To člověk nejlíp zjistí, když se s někým dá do řeči... :-)

Krásná myšlenka. Ono to vlastně nemusí být jen o starých lidech, ale vlastně o komkoli. Netuším, co se v těch druhých odehrává a nepřestane mě to udivovat a překvapovat :-)

Amelie M.: Ano, taky mě to často napadá... a do extrému to jde tam, když jde o staré lidi, vyvržené touto společností na ulici. Jezdím na Smíchovské nádraží, takže je potkávám velmi často :-( . A shodou okolností jsem tu báseň napsala v den, kdy jsi dala na Psance "Prázdné sliby" - http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=29443-prazdne-sliby . Asi to ten den viselo ve vzduchu, jen jsme na to pohlédly každá z jiného konce... ale vlastně je to o tomtéž.

tak tuhle "myšlenku" mám velmi často před očima.. když se dívám na ty spousty starých a většinou už nesoběstačných a leckdy velmi zmatených lidí a na to, jak je s nimi zacházeno.. a sama v sobě si tak říkám.. jací asi kdysi byli.. jako já? ty? někdy se až nechce věřit, že byli "normální" a žili si svůj život, se svými radostmi a starostmi, jako my všichni.. a už vůbec se mi nechce připouštět, že takhle můžeme dopadnout i my sami..

silné téma, velmi pěkně pojaté..

Lenča: Ano... u některých lidí se krása těla přetaví v krásu duše - a září ven tak, že to nelze přehlédnout. Díky :)

Úplně tu paní vidím :)
Za některými starými lidmi se člověk otočí, protože z nich sálá úžasná vnitřní síla a moudrost, kterou ve svém životě posbírali, anebo taky smíření a takové to pochopení života... Jakože už tolik viděli, zažili a nesou si s sebou všechna ta tajemství, aniž by je stáří zlomilo.
No, to jsem se trochu moc zasnila :D
Krásně vyjádřená báseň, opravdu :)

Yana: Děkuju... červenám se... ale spíš bych řekla, že jsme něco velmi podobného vyjádřily každá svým způsobem - a je fajn, když tomu někdo porozumí (ať už u Tebe, nebo u mě). (Mimochodem, můj "domácí kritik" moji báseň okomentoval lakonicky: "Dostatečně temné." :-D )

Nedávno jsem napsala básničku Tvář, není zdaleka psána tak lehkou rukou jako dnešní tvoje dílko, ale myslím že by mohla být dána jako protiklad, jako: ujde x jak je to nádherné, bez zbytečných slov, bez patosu, moc se mi líbí a je zajímavé co vše poetu inspiruje k napsání básně

vanovaso: Díky. Jsem ráda, že jí rozumíš... napsala jsi to moc krásně.

Až mě zamrazilo... mnohokrát si říkám, jak lehce lidé odsuzují člověka, přestože o něm nic neví, o jeho osudu, duši, citech, bolestech, zklamáních , beznaději a touhy zvrátit běh života, byt to nejde...
Nebudu tě šetřit - je prostě krásná, má příběh i když ho neznáme, má hloubku , i když je možná bezedná...