Snad nastal čas, kdy třeba jít je a víc nezaclánět tady, s věčností duši zasnoubit, ochotně, rychle, bez výhrady...

Když dva, co se milovali, zapomenou na něžnosti, zbude smrti jen málo, co by jim vzala…

Jak je možný, že zadávám téměř pokaždý kategorii láska - zklamání? Asi prostě umim psát jen sentimentálně-zoufalo-marně...

Motto: Netřeba dlouhých slov, když srdce jímá žal, vzpomínek vrší rov všemu, cos miloval... Padl na mne nějaký smutek a pročítaje svá stará dílka, padl jsem na tohle. Sice je situováno na konec léta, ale ty pocity beznaděje jsou úplně stejné...

Nechal jsem se inspirovat četbou cestopisu a pak i fotkami onoho Ráje...

Ballata (italská balada) > z volné veršotepárny na zadaná slova: OSUD ŠTĚSTÍ NOC RANDE KAFE

Melancholické zamyšlení nad pomíjivostí lidských citů, které jsem kdysi napsal a nyní jsem je objevil, když jsem hledal cosi zcela jiného...

Rozverná písnička podobná těm, které kdysi prodávali kramáři prostému lidu kdesi na jarmarku...

Další šok pro vás! Podle básně kamarádky, co i tady má své řádky, jsem svou do komentu psal, teď i vám na pospas dal... Možná trochu udiví, že když o mně každý ví, že jsem muž, píšu jak žena , smutna, žitím unavena...

Člověk je tvor věčně pochybující...

ve zkratce

Kraťounká a taky hodně stará. Ale dodneška se s ní musím ztotožňovat.:o)

pokusila jsem se napsat něco děsně francouzskýho a "stylovýho"...žel bohu se v tom najde kapka pravdy...psala jsem to v naprosto zoufalý náladě a šílený touze...

...oh shit...

dávno

Z četby jakési smutné básně na literu na mne padl splín a já tam jako koment vystřihl tohle. I v té původní byl prázdný perón, jenže spíše jako kulisa osamění, prázdnoty...Tohle je i jakási parodie na dnešní divnou dobu!

Na branku duše buší splín, jemuž se člověk nezbrání, bláhové srdce marně sní o novém Lásky shledání...;o(

někdo jiný mi lásku dá...