Včerejší noc jsem asi moc přemýšlela...nad smutným osudem některých žen, co znám...;(...Muži by jim měli stát po boku...ale nestojí...bohužel...

...takhle to nepůjde dál...;( člověk si musí umět odpočinout...i od toho, co má moc rád...děkuji Vám pane Hrabě...Vy jste mě toho hodně naučil...* a taky děkuji všem za podporu...mám Vás ráda...*

ty jsi jako já, já jsem jako ty...

po půlroční pauze taky něco přihodím...;) L.

jedna ztracená, z pozdního léta...

/"co budeš dělat po válce? Myslím - kromě toho, že budeš mou ženou?"/

Bolest se rodí hluboko v srdci a zrdcadlí se v očích...přilétněte havrani...ať tu mou nikdo neuvidí... /spontální básnička...emoce si dělají co chtějí...ale naštěstí budou mít jen jepičí život/...*

Nevím jestli smutná, každopádně sem jí sem vůbec nechtěla dávat :D... Má to být text k písničce ( posuďte sami :) )...Mám teď pořád sklony psát k realitě, ale toho si moc nevšímejte :D..

Pocity ze sobotního dne...každé vzkříšení stojí kapku bolesti, když se duše vrací z očistce zpátky do svého těla...

Nejsem si jistá kategorií, ale snad se bude báseň i tak líbit...

Nečekám, že to pochopíte.. Prostě jsem se potřeboval "vypsat". Je to hlavně o pocitech no...

včerejší....

Jedna pesimistická...

Stalo se, bohužel...

...

aneb snažím se nebrečet.... Pro všechny, kterým není zrovna dvakrát fajn... i pro ty ostatní... aby si vážili svého štěstí