Covid-19 nás teď straší, ale jsou i jiné neduhy.

Pohled na tuto nemoc z trochu jiného, snad i humorného úhlu. Záleníci jsou na tom také dost špatně.

Když Vás napadne nějaký neduh, tak je třeba proti němu bojovat. Někdo vsadí na různé prášky, jiný zvolí staré, ale osvědčené rady našich předků.

Inu, to mrcha už kácí v našem lese...

Někdy je už prostě pozdě.

Dodatečně mě napadlo, jak první sloku natáhnout z dvojverší do stejného tvaru jako druhou. Přes komentáře chválící stručnost jsem tedy prodloužila, snad nevadí.

Blíží se

O tom, co dnes zůstává po mrtvých.

Tolik to bolí, když dáváte poslední sbohem svému milovanému psovi. Ten smutek jen tak nepřejde... :-(

Po dlouhé době zase jedna hnusná pocitovka.

Ta bezmoc, když odejde někdo vám tolik blízký a vy ho stále vidíte před očima, ale nemůžete ho nahmatat. Ta zoufalá beznaděj, která vás obklopí pokaždé, když si uvědomíte, že už se to nikdy nezmění. Že ač vy ho slyšíte, on už vám nikdy neodpoví a neusměje se na vás jinak než ve vašich vzpomínkách. Ta bolest, když si s vámi vaše paměť hraje nemilosrdnou hru a nechá vás tu hroznou skutečnost stále dokola zapomínat a pak si to znovu a znovu uvědomovat jako by se to stalo poprvé. Neumím to zkrátka přijmout za svou realitu, i když vím, že mi nic jiného nezbývá...