Už mě unavujou ty hysterický řeči o tom, jak se všichni řítíme do horoucích pekel. Jo - jsem mimoň. Anebo mám štěstí na lidi, kterýma se obklopuju. Anebo - nejspíš obojí. A to je dobře :-) Pro kamaráda řezbáře a všechny ty, kteří vidí svět barevně :-)

No, doraziv domů z našeho srazu, napsav první řádky, mi vytanulo na mysli, že tato báseň musí být nezapomenutelná, ale nakonec z ní vzniklo toto. Nespokojeně si to čtu, nic moc poetického, naprostý průměr, o touhách? O tom, že mi něco nezkyslo? O hraní si a nakonec se někomu "oddávám"? Pak mi to došlo. Všichni jsme tam byli, abychom darovali kus sebe druhým... Otevřenost na psaneckých srazech je jedinečná, děkuji všem.

Když tak procházím sešity se svou ranou tvorbou, tak s nimi nacházím i některé vzpomínky. Třeba tuhle jsem napsal tenkrát, co mě pochválil Michal Horáček (řekl, že jsem šikovný). Za co že mne pochválil? Za to, že jsem jako pomocný stavební dělník bleskurychle přestříhal plot, který odděloval jeho pozemek od sousedního, jenž údajně značně předražený přikoupil. Podíval jsem se mu do tváře a viděl, že štěstí je krásná věc. I to co se dá za prachy koupit. Ale Bludný Holanďan s tím nemá nic společného, pouze to, že vznikl ve stejný čas, v roce 1991. Je to takový monolog životem znechuceného herce.

Třeba se v ní pár lidí najde :)

(inspirováno Smíchovským nádražím...)

rudovlasá čajmenka z Olomouce. V jednom malém okamžiku

Přetransformoval jsem se do ženy (jen na chvíli).

... alebo moja snaha pochopiť opačné pohlavie ;)

Název jsem si bez dovolení vypůjčil od Jeana Giona. ...a nikdo neumřel. Aspoň ne doslova.

další pokus o haiku, o tom, jak každé úterý jezdíme do hillside lodge a bavíme se s lidmi s demencí. včera mi vyprávěli o květinách, zahradách, loveckých psech a loukách nad školními pozemky.