Přetransformoval jsem se do ženy (jen na chvíli).

Když tak procházím sešity se svou ranou tvorbou, tak s nimi nacházím i některé vzpomínky. Třeba tuhle jsem napsal tenkrát, co mě pochválil Michal Horáček (řekl, že jsem šikovný). Za co že mne pochválil? Za to, že jsem jako pomocný stavební dělník bleskurychle přestříhal plot, který odděloval jeho pozemek od sousedního, jenž údajně značně předražený přikoupil. Podíval jsem se mu do tváře a viděl, že štěstí je krásná věc. I to co se dá za prachy koupit. Ale Bludný Holanďan s tím nemá nic společného, pouze to, že vznikl ve stejný čas, v roce 1991. Je to takový monolog životem znechuceného herce.

Blues, co s formou blues nemá nic společného. Zkusil jsem to trochu doprovodit. Na saxofon bohužel neumím. Na ten klavír ostatně taky ne.

No, doraziv domů z našeho srazu, napsav první řádky, mi vytanulo na mysli, že tato báseň musí být nezapomenutelná, ale nakonec z ní vzniklo toto. Nespokojeně si to čtu, nic moc poetického, naprostý průměr, o touhách? O tom, že mi něco nezkyslo? O hraní si a nakonec se někomu "oddávám"? Pak mi to došlo. Všichni jsme tam byli, abychom darovali kus sebe druhým... Otevřenost na psaneckých srazech je jedinečná, děkuji všem.

Svěrákovská inspirace.

Narazili.

Dostal jsem chuť na kafe a sladké

Minutová reakce na báseň od Lokina, Existencionální iluze...

Před nedávnem jsem ve svém okolí dost často slýchal větu, že někdo nemá hnědý ramena (pokud někdo neví co to znamená, tak to vysvětlím), tak jsem o tom napsal krátký rytmický písňový text. V ženské osobě je to jenom z toho důvodu, že mi to tak vycházelo do rýmů.

.. už to tu jednou pár minut viselo, ale uznala jsem, že nebyla publikována ve vhodnou dobu a stáhla ji, aby si ji někdo mylně nevysvětloval.. dnes vkládám znovu