Už to mám dlouho rozepsané,toto zamyšlení,tak ho sem dám,ať mám "klid":-)

V době blížících se vánočních svátků jsou lidská srdce nějak více otevřena citům. Snad i do těch vašich proniknou slova mé básně. Berte je jako poetické vyjáření mé touhy po lepších mezilidských vztazích a v jistém smyslu vlastně jakési nahlédnutí do hlubin mé duše...

Z hluboké deprese vznikají básně. Z hluboké deprese v biologii vzniká tohle:

Bezpodmínečná láska...

charlottce za to jak mi bastardizuje burroughse a postmodernu; zvratky

..hříchy? ..

Nelze se jenom bát a všechno předem vzdát, ač prohru poznáš snad, ne jednou. Tisíckrát!

Když jsem ji psal honilo se mi hlavou jak cesta naší ulicí zdánlivě připomíná životní pouť... Od radostných setkání s lidmi až po hovna či kaluže do kterých naší vinou šlápneme. A konečně jsou tu lampy, kterých si většina všímá jen když nesvítí. Jinak je moje první, tak budu moc rád za kritiku)

Prosím o shovívavost.Je to jedna z mích úplně prvních,snad se bude alespoň maličko líbit.

Zde anotace není zapotřebí, je totiž obsažena již v názvu básně.

Jedna starší, kterou jsem již považoval za ztracenou.

je to spíš o čekání, než přicházení

Možná popis situace kolem Velikonoc před dvěma tisíci lety, možná věčný vnitřní boj každého z nás, možná jen prozření a pochopení člověka, co si sáhl na svoje dveře... BTW. opět písňový text, proto ten pravidelný rým:-) a kdyby někoho napadl název, napište mi ho sem prosím...