Včerejší noc jsem asi moc přemýšlela...nad smutným osudem některých žen, co znám...;(...Muži by jim měli stát po boku...ale nestojí...bohužel...

Pocity ze sobotního dne...každé vzkříšení stojí kapku bolesti, když se duše vrací z očistce zpátky do svého těla...

Bolest se rodí hluboko v srdci a zrdcadlí se v očích...přilétněte havrani...ať tu mou nikdo neuvidí... /spontální básnička...emoce si dělají co chtějí...ale naštěstí budou mít jen jepičí život/...*

...takhle to nepůjde dál...;( člověk si musí umět odpočinout...i od toho, co má moc rád...děkuji Vám pane Hrabě...Vy jste mě toho hodně naučil...* a taky děkuji všem za podporu...mám Vás ráda...*

aneb snažím se nebrečet.... Pro všechny, kterým není zrovna dvakrát fajn... i pro ty ostatní... aby si vážili svého štěstí

ty jsi jako já, já jsem jako ty...

/"co budeš dělat po válce? Myslím - kromě toho, že budeš mou ženou?"/

12.3.2007 ... občas narazím na nějakou svoji básničku o které ani netuším že jsem ji napsal ... tohle je jedna z těch pozapomenutých ...

Když je konec začátek

Jako soudtrack mi posloužilo tohle: http://youtube.com/watch?v=PmOv2lTfJbY

mnozí lidé se mě ptají jak jsem přišel ke svým jizvám na zápěstí, napsal jsem toto vysvětlení. Pouze bych dodal k poslednímu "verši" - smutek někdy je a nezmizí :-(