Váhám s věnováním...

je jednodušší žít v tom svém světě a nebo na jeho protipólu?...Já to vím...

inspirováno náhodným setkáním Lizzzie s cizincem, který se děsně moc usmíval a podíval se na ni takovým pohledem, který ještě neviděla...;)

ses MOJE emrbryovhlave a mam TE v SRDCI

Už mě unavujou ty hysterický řeči o tom, jak se všichni řítíme do horoucích pekel. Jo - jsem mimoň. Anebo mám štěstí na lidi, kterýma se obklopuju. Anebo - nejspíš obojí. A to je dobře :-) Pro kamaráda řezbáře a všechny ty, kteří vidí svět barevně :-)

slova jsou vyplýtvána, zbyly jen pocity...

Vše podstatné je v básni samé, takže další slova jsou zbytečná...

můžete si domyslet cokoli... takový.. téměř zimní splín... bez souvislostí...

Sem hrozně dlouho zvažovala, jestli ji mám zveřejňovat... Vím, že není dobrá, nemá hodnoty a kvality, co mají jiný básně... Je tu... Jen... Jen kvůli mý otevřenosti /prostě nebudu lhát/. A doufám... Že tě nebude bolet... /vás oba/. Je věnovaná... Chvílím, který byly někdy moc krásný, abych zapomněla a lhala... Ráda vzpomínám... Proč... To se neptej... Sama to nevím, snad proto, že teď je ta láska úplně jiná... Cítím se jinak, jsem jinak postavená... A... Miluju ,,dětský" vzpomínky... Silný chvíle ,,dětství" nejdou zapomenout... A... Já si nedokážu zakázat, abych na ně nemyslela... Odpusť... /jestli to budeš číst/... Je věnována jedněm očím, jednomu srdci, jedněm slzám... M... Mělo to skončit takhle... Asi jsem byla moc unavená... A... Potřebuju teď silnější slova a silnější radost... /díky za ni... Nevyměním ji./ Nezlob se... A ty mi odpusť... *****

o životě, o kočkách, o vínu, óóó...

No, doraziv domů z našeho srazu, napsav první řádky, mi vytanulo na mysli, že tato báseň musí být nezapomenutelná, ale nakonec z ní vzniklo toto. Nespokojeně si to čtu, nic moc poetického, naprostý průměr, o touhách? O tom, že mi něco nezkyslo? O hraní si a nakonec se někomu "oddávám"? Pak mi to došlo. Všichni jsme tam byli, abychom darovali kus sebe druhým... Otevřenost na psaneckých srazech je jedinečná, děkuji všem.