Holub a vrána

Rozbíjíš moje srdce na kusy
a pak ho lepíš izolepou.
Někdy si říkám, kam ty
cesty s tebou vedou.

Jsi vránou šedou
a já pouhou ovcí
v tvém stádě
slepou.

Řekni, jsi příčinou
mého neklidného spánku?
Když ulehám do noci s lkáním
a v srdci jediným přáním,
aby tvé křídla havraní
staly se křídly holubími,

a tvůj zobák, trhající maso,
byl pouhým polibkem
na mém těle zbědovaném.

Koukáš na mě s vědomím
tak povýšeným, až chci řvát
věci, co mi ukrýváš,
zračí se ti v očích.

Když uléhám, tak cítím strach,
bloudím v prázdných peřinách
v těle svém studené kosti cítím,
i poryv větru nad krajinou
jsem pouhou ve větru třtinou.

Pozývám tvé sestry
k hodování na mém těle,
ve kterém cítím se jak v cele

osvoboďte moji duši, prosím,
a havraní křídla též mi dejte
zlomené srdce zachovejte,
bych přestal býti holubem

a stal se pánem noci
v tomto světě
rozbitém.