Bolestný a sarkastický výkřik. Zcela legitimní, neobviňující nikoho vně vnitřního vesmíru za vlastní vnitřní vesmír, v němž bývá někdy dost pusto i husto. I hladovo. Jen bych si dovolil poznámku ke slovům o tom, že tě nic neotupilo. Nejde o to otupit vnímání. Jde o to dokonale nebo co nejlépe poznat a pochopit, co v tom vnitřním vesmíru umí to vnímání tak zozjitřit. Co tam tak hryže. A poznat to v souvislostech a spatřit ty projevy. To samo o sobě neotupuje vnímání, ale léčí. tedy - otupuje hroty a břity.

neco se mi tady v ty veci moc libi, neco je blbost..ale myslim, ze to vis..vyzvednu tohle:

vím proč umřeli v sedmadvaceti
nebudu muset hledat logiku v tom co jí nemá
šťastnej bych mohl bejt jedině,
že bych všechno nebral tak vážně,
bohužel se ještě ničemu nepovedlo
otupit mě

puero: Souhlasím, že v básni projev hulvátství není. Nevidím ho ani v komentářích. Ani v Homérově upřímném přiznání nevolnosti. Ani v jeho pocitu oběti, která si už představuje, že si Tvojegps chystá rituálně zapálit doutník a chladnokrevně vkládat do bubínku starého West@Smith jednu patronu po druhé a pozorně při tom vybírá jen ty s vypilovanou rýhou v olověném projektylu, aby masakr Homérova těla měl i uměleckou hodnotu v krvavých expresivních nástěnných malbách. No tak promiň, takhle to Homér opravdu nenapsal. :-)

Dobrá tedy, ale já osobně v té básni žáden projev hulvátství nevidím. To se projevilo až v komentářích.

puero: Já vím, Puero. Už jsem si všiml. Je pro tebe těžké přiznat omyl nebo že ses unáhlil. Zbytečně jsi plýtval slovy. Já jsem nepsal o tom, že by tobě a ostatním lidem na tom náměstí někdo připravil silný prožitek a interesantní, byť pokleslou, podívanou. Já jsem psal o obyčejném nezvládnutí emocí. O obyčejném hulvátství. Nebo třeba o závisti a zlobě, která našla svůj cíl. A to není performance art nebo street art. Stejně jako nebyl uměním akt násilí na Národní třídě. Byla to jen slabost mocných.

ARA: Nene, je to tak. Když půjdeš po náměstí a někdo na tebe chrstne kýbl krve, je to umění. Umění je i třeba rituál, jako je v Japonsku pití čaje. Umění je i rychle míchat karty. Kant už dneska není aktuální, ale teoretikové umění, moderního umění, ti by na Homéra pohlíželi myslím si s větším obdivem, než my, co jsme si zvykli na to, že umění je jen to krásné a ušlechtilé. (Dnešní estetika má své základy u Kanta) A je to tak s tou emocí. Umělec je klaun v cirkuse, který dokáže rozesmát děti, umělec je režisér, který dokáže rozplakat diváka, umělec je sprejer, který jednoho rozzuří a druhého pobaví. Umělci zkoušejí naši toleranci a hranice, kam až můžou zajít. Tak se i naše vnímání moderního umění posouvá dál a dál.

I ty, jako divák (resp. čtenář a komentátor) se stáváš součástí díla svou reakcí na ni. A tvá reakce vyvolá reakci u někoho jiného je to řetězové zapojení do děje. Vlastně dneska je každý takovým komparsistou aniž by si to uvědomoval.

puero: Ještě k té tvé kantovské teorii. Neznám ji. Ale rozhodně Kant neřekl, že cokoli vyvolá nějakou emoci, je umělecké dílo. Představ si, že tě někdo z psanců potká na náměstí a než aby se vyjádřil na webu k tvé básni, nakopne tě do zadku a řekne ti velmi hlasitě, že jsi sráč a tvoje báseň je jen sračka. Nepochybně to v tobě vyvolá nějaké emoce a není tak těžké si představit jaké a jak silné. Bude se ti chtít v té chvíli děkovat za připomenutí Kantovy teorie? Budeš to vnímat jako performamce art? Nebo street art? Asi ne. Budeš mít ale silnou emoci a pocit, že tě oslovil někdo s tím, Homérem zmíněným, hovnem na jazyku. Netřeba dokazovat Homérův talent (který mu nikdo neupírá) vemlouvavým ohýbáním Kantovy teorie. Zní to poněkud pseudointelektuální demagogií. neplýtvej intelektem podobně, jako Homér někdy plýtvá dobrými nápady, invencí, talentem.

puero: Divošství je přirozeností pro divochy. Ale přesto se lidské společenství na vyšší úrovni vědomí souvislostí a s kultivovaným a relativně bezpečným a spravedlivým řádem, může za určitých okolností rozpadat a jeho dlouho budovaná a dlouho se vyvíjející úroveň může degradovat. Stáva se to. Ale to není návrat k přirozenosti. To je degradace, deformace dosažené kvality.

LUKiO: Proto píšu, že by to bylo drama. Protože ti, kdo mají svědomí sami sobě stále přístupné a "nevypíná" se jim, když už je to příliš nevýhodné se jím řídit, i ti by museli ...možná i bojovat, možná i o holý život.
Otázka, je-li člověk v podstatě dobrý nebo zlý, mne už přestala iritovat. Protože jsem pochopil, že člověk se mění. Jeho duše i mysl je dynamický systém. Představa, že, člověk se rodí čistý, je pro mne už nepřijatelná. Dokonale nevinné to narozené dítě JE. Ale geneticky je každý zatížen jinak. A někdy tak negativně, že třeba vážné poruchy chování v budoucnosti nemůže ani optimální výchova odstranit. Ne zcela.

Já jsem kojený Star trekem a tam takové otázky řešili často. Návrat k přirozenosti je návratem k divošství. Přirozenost v nás je naše divošství ne? Taková Modrá laguna..Taky souhlasím s ARou, že Homér měl na mysli asi něco jiného. Přirozenost v chování, či jak to jinak říci lépe.

ARA: nojo, to bychom se točili v kruhu ve smyslu, je člověk v základu dobrý nebo špatný? jak to bylo v tom pokusu kdy lidi zavřeli do vězení a část si hrála na bachaře a část na vězně, a ono se to vymklo kontrole a obě strany se utrhly ze řetězu, no zvlášť ti bachaři...podobných experimentů bylo pravděpodobně více...ale nejsem na to expert :)...asi jsem v tomhle spíše pesimista, myslím že kdyby se lidi začali chovat přirozeně, tak budu přibližně souhlasit s puerem, né že by svět zanikl, ale určitě by to nebylo nic dobrého co by se s ním stalo. svědomí by na tohle nestačilo, vždyť i teď je to pořád na hraně, a to zde nějaká pravidla jsou (často k smíchu, protože kdo by je dodržoval, že...).

puero: Nerozumím.

LUKiO: Jo, moc dobrá poznámka o raném dětství. Není totiž tak jednoduché definovat, co je to přirozenost, přirozené chování a jednání. Protože už v raném dětství si lidská bytost začíná uvědomovat různá omezení a bez toho uvědomování by člověk nedokázal žít v žádné společnosti, v žádném společenství, které vyžaduje alespoň minimální pravidla, minimální řád. Neobstál by.
Ale to je zas něco jiného, než co měl na mysli Puero. Puerova katastrofická představa vychází z toho, že volný průchod přirozených lidských temných tendencí by zničil svět. Rozhodně by to bylo veliké drama. Ale to, co má na mysli Puero, je zřejmě ta varianta, že by přestal existovat řád, systém, zákony. Panovaly by jen ty přírodní - právo silnějšího. To znamená, že ti, kdo jsou drženi v relativních mezích zákony a silovými složkami státu, by se začali chovat bezmezně egocentricky. Když ale pominu tuhle katastrofickou variantu, musím se zastat té lidské přirozenosti. Protože už v tom raném dětství vzniká to, čemu se říká svědomí. A to není jen nepříjemná zábrana chovat se sobecky, manipulativně, sebestředně s vůlí zneužívat slabosti a dobré vůle a důvěry druhých. Svědomí vychází hlavně z uvědomění souvislostí a také ho posiluje schopnost empatie. Dá se tedy říct, že svědomí může bránit chovat se negativně i tehdy, když chybí přirozená a příjemně prožívaná vůle chovat se pozitivně u vědomí souvislostí. ALE, přesto se nedá říct, že je to v takovém případě jen přetvářka, protože i tyto vybudované zábrany se staly přirozenou součástí té lidské bytosti.

Homér měl na mysli samozřejmě něco jiného. Přetvářku a účelové předstírání postojů, pózy snobů a podvodníků. Vytváření nepravdivých obrazů o sobě samých, vědomě i nevědomě.

ALE je poněkud paradoxní, že ve svém díle píše o hovnu na jazyku.
Protože sám nemá příliš zábran psát lehkou rukou břitké a sarkastické soudy. Umí být jízlivý s břitkým humorem, ale sám mívá velmi nízký práh tolerance a reaguje jako uražené dítě. Je to to bolavé dítě v něm. Někdy se otevře až do té vlídnosti a potřeby přízeň přijímat a dávat, jindy zas předstírá sílu a neohroženost, nedotknutelnost.

ARA: Ty jsi stejně nad tyhle malichernosti povznesený, no ne?

puero: Rád bych se zastal svobody Tvojegps. Neboť zkušenost nemusí být předpojatostí. Tvojegps samozřejmě má právo nekomentovat, a přesto má i právo vyjádřit důvod i lakonicky (a pro mne srozumitelně).
A dokonce bych řekl, že prozíravě. Já samozřejmě nelituji, že jsem komentář napsal. Bylo to moje rozhodnutí. A kdybych byl v jiném rozpoložení, je dost možné, že bych se raději věnoval něčemu jinému a příjemnějšímu. Ne vždy si člověk potřebuje přečíst něco tak zbytečného a ublíženého, jako." Je mi zle z tvýho komentáře."
Tvojegps měl zřejmě potřebu prožít si něco, co by ho obohatilo. Já tu potřebu mívám také častěji, než se vyjadřovat k povrchnímu hodnocení lidu, včetně hodnocení jeho pokrytectví a povrchnosti.

rozsekáváš mě koncem ---- poslední dvě sloky jsou skvělý !

No jo, ale co to vlastně je ten rozpad rozkladu? Jak se vlastně rozpadne něco, co se už rozkládá? (asi bych si to musel znovu přečíst)

puero: Odpovědí na poslední otázku je název tohoto díla. Nevim co mi tu papouch Ara píše o nějakejch revolucích.

ARA: To je spíš shrnutí než soud. Váhat, jestli udělit komentář nebo ne, jen na základě toho, že autor se už před tím neosvědčil, byť dílo by na komentář bylo, je tak trochu předpojaté. (to je spíš narážka na tvojegps). Komentátor nezanechává komentář jen autorovi. Já si čtu komentáře taky. Vlastně jsem byl ochuzen o reakci, kterou u homérových děl celkem automaticky očekávám.

puero: Nedokážu poznat, jestli v tobě dílo vyvolalo emoci a jakou. Já jsem si všiml, že komentář emoci vyvolal. Soudě podle nevolnosti, jež Homéra postihla. Neboť i kdyby se jednalo o silnou odezvu v systému vegetativním, dá se předpokládat prvotní příčina v emoční sféře. A ať čtu jak čtu, v komentářích jsem žádný soud týkající se umělecké hodnoty nenašel.