Není to zlé - mám rád hříčky s rýmy jen te melodie je kapku škoda

Náčelník Holá Ruka: jop to dostávání se z toho je nejlepší :D

mr Scraper: dosáhl jsem svého cíle :D

mám takový pocit, že básník se rád lituje... ale taky se z toho dostane :D

mám divný pocit po přečtení

Zdravím, děkuji a chválím ochotu k pokusu o "předělávku".
Myslím si, že se ti podařilo text vyčistit od "vaty" slov, leč mám k němu ještě tuto poznámku: Slušelo by mu, kdyby byl ještě sevřenější, aby z něj ta tvá nenálada, porucha, více mluvila už v průběhu básně, aby prohlášení posledního verše bylo jen doklepnutím pověstného hřebíčku na hlavičku. To, že tomu tak úplně není je myslím způsobeno tím, že některé formulace jsou jakoby odtažené od tebe, jako by se tě to ještě ne dost týkalo - třeba "začíná se mi ztrácet řeč" - porovnej s možností začínám ztrácet řeč nebo ztrácím řeč.
"Říkám slova, která nic neřeknou,/když se mě druzí na něco tážou." - zde přítomnost v čase je, ale po mém soudu ji rozmazává zájmeno něco, a koneckonců i dost prozaická stavba dvojverší. Nějak cítím, že by to chtělo větší údernost, něco ve smyslu Má slova nic neřeknou.... Podobně to dle mého platí i dvojverší začínajícím "Už ne ve vzduchu... " Myslím, že by se se dalo škrtnou už stejně jako neb, neb to i bez něj vyplyne logicky (ne ve vzduchu, v mé hlavě/špatná nálada...) ...
... tak, abych ti nepřepsala celou báseň, to by se ti už vůbec nemuselo líbit a taky by to nemělo valného významu - chtěla jsem jen naznačit, co myslím, že by to ještě chtělo. Možná jsem mohla napsat rovnou ještě trochu proškrtat a zpřesnit a nemusel by ses prokousávat množstvím slov...
Myslím, že by poslednímu verši pro vyznění básně pomohlo, kdyby se z něj staly dva (možná i tři), čímž myslím roztržení stávajícího.
Mimochodem v krku meč se mi dost líbí a když si to tak představím, tak mě to právě vede k úvaze o rychlejší ztrátě řeči než že se mi začíná ztrácet...
(V tu chvíly je asi překlep, ale stejně...)
Myslíš, že budeš mít chuť a sílu do textu ještě do třetice sáhnout?
:-)

Eliška Vobrubová: Tak jsem se pokusil o úpravu. Budu rád za komentář.

Nezbývá než bloumat. Jak komu...
Nezbývá než bloumat? Nikoli, neb každá situace má víc než jedno řešení, obvykle alespoň dvě.
Beze smyslů snažit se něco zkoumat, to věru nejde. Dokonce si nejsem jista, je-li možná nějaká snaha...
K pochválení je dle mého soudu to, že text není zavalený lavinou slov. Ke zlepšení by bylo ale přesné, přesnější vyjádřování, odvšeobecnění a dle mého zřetelnější stanovisko autorovo.

Dokáži pochopit, že má člověk něco na srdci natolik, že ho to "zavaluje" a je toho tak plný, že TO "musí ven". Problém je v tom, jak sám píšeš, žes to psal "dost narychlo". Tedy vyřešils pro sebe "musí to ven", ale přitom zůstalo. Text tudíž trpí mnohomluvností, v které se ztrácí výpověď i čtenář (aspoň já ano). Je to škoda, protože je z textu cítit, že to není autor, kdo je tady "vedoucí". Textu chybí odstup, krok stranou, nadhled, přetavení prvotního impulsu do přesného a jasného výrazu (některé formulace jsou příliš obecné, až působí jako fráze nebo klišé, některé zbytečně šroubované, zkrátka neříkají nic). Někde v hlubinách textu lze matně tušit témata (možná, že by z tohoto "náčrtu" dalo vytěžit i více básní, více výpovědí a jasných sdělných textů, neboť v množství slov je - nebo by mohlo být - zašifrováno více témat).

???? Mohli by jsme???? si dané pravdivosti....

Výborně, sebekritický pohled s odstupem:-) Myslím, že by stálo za to text dodělat a předělat - nedalo by to po mém soudu moc práce a výsledekem by mohl být čistší, sevřenější, možná i hravější a odlehčenější, a tím i účinnější text. Tak do toho:-)

Eliška Vobrubová: HA! :-D Čekal jsem kritický komentář v první řadě. No ono je to celé o tom, že na člověka občas padne špatná nálada. To je ta porucha. S tou třetí slokou máš rozhodně pravdu je to jen vata a pouhé konstatování, když se na to podívám sebekriticky, tak tam opravdu vůbec nic nedělá - nemá pražádný význam.

Jsem ráda, že potěšil. Teď ale možná já nepotěším. Mám totiž za to, že ony citáty se vztahují i k básni, proto jsem je tam dala. Třeba celá třetí sloka je pouhým konstatováním všeobecně známých faktů, a to zcela všednodením způsobem. Nepřináší nic nového ani ve výrazu ani věcně, ba ani v básni (co by se stalo, změnilo, kdyby tam ta sloka nebyla?). Text místy rytmicky kulhá (někdy je to slovosledem, někdy přebytkem slov). Pocity špatné jak meč? A z čeho? Z deště? A co visí ve vzduchu? Zřejmě tlaková níže (nebo výše? izobary?), když mraky hlásí poruchu. Šrámy na duši z dlouhotrvajícího deště - tomu bych rozuměla, to mívám taky, ale co ten Damoklův meč? Kde se z deštivého počasí vynořil? A co teda visí ve vzduchu, že máš (z toho?) poruchu? A jakou?

Eliška Vobrubová: Díky za výstižný komentář! Potěšil.

"Pokud člověk pochopil, co je důležité, přestane být upovídaný." Johan Wolfgang Goethe.

"Každé nadbytečné slovo vytváří protikladný efekt k jeho účinnosti."
Arthur Schopenhauer.

Dobrý večer: Děkuji za reakci na komentář, omluv netřeba, vždyť to nemáme v úkolu:-)
S těmi mými otázkami se to má tak: Chtěla jsem dát najevo, že ne vždy, když autor míní, že se vyjádřil přesně, že se mu to skutečně podařilo a že text je opravdu sdělný. - Já tam samozřejmě nějakou bolest a nespokojenost s nějakými (ale právě že s nějakými - to je právě to, co básni dává tu nekonkrétnost a zamlžuje sdělnost) špatnými věcmi tuším, ale právě že jen tuším, a není to s prominutím problém ve mně, ale v textu.
Zkus se na ten svůj text podívat tak, jako když čteš báseň od někoho, koho neznáš (a budeš-li "trénovat", zkus to raději s nějakými skutečně dobrými básníky, jejichž kvalita je všeobecně známá, jako je třeba Halas, Holan, Skácel, Mikulášek, Kolář... ne že by se tady nedala najít dobrá díla, ale u těch básníků, které jsem ti nabídla, máš jistotu kvality). Čteš báseň, ale nevíš nic o autorově prožívání, nevidíš do jeho duše, a všechno, co se dozvíš, se dozvíš z básně (nebo povídky, nebo románu, pokud čteš právě to) - když je to dobrý básník.
Myslím, že právě ta schopnost odstupu od vlastního díla, ta schopnost podívat se na text, jako kdyby ho napsal někdo jiný, nikoli já, tedy ten, koho znám ze všech lidí nejlépe (nebo si to aspoň myslím - píši to jen proto, že se někdy stává, že si lidé myslí, že se znají, a přitom ne, čímž nikterak nic nenaznačuji, a proto prosím, neber to osobně, je to jen obecné konstatování vypozorovaného), je pro autora hodně užitečná dovednost, která mu dovoluje a umožňuje podívat se na své dílo kriticky, to jest, zda vypovídá, o čem a jakými prostředky. - Není to úplně snadné, ale je to dovednost, kterou je možno získat a pak z ní mít užitek (a věř, že vím, o čem mluvím).

Eliška Vobrubová: Milá Eliško, moc dobře vím co tato emoce znamená. Je mi líto, že si báseň zcela nepochopila. Je pravda, že tato báseň není jen čistě o empatii jsou v ní i názory na různé špatné věci, ale to jsou jen okraje. Když to člověk vezme komplexně tak by měl uvidět to důležité. V jakých hloubkách? Přece v hloubkách toho druhého člověka. O rozsévače bolesti vůbec nejde, jde o to, že člověk by neměl bolest vpustit vůbec k sobě, do svého nitra! Bolest v nitru může plodit akorát tak další bolest a jak už bylo řečeno rozsévat bolest není dobré pro nikoho. PS: Promiň, že píši až teď, ale delší dobu jsem tu nebyl.

Zajímavé ale co na to říci, jsem člověk krkavčí matky nachápající,a přitom tolik jich je, kam ten svět spěje?

Empatie neboli vcítění označuje porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky. Jde o to být schopný pochopit jak a proč člověk jednal tak, jak jednal, jaké z toho má pocity a jaký má na kterou věc názor, kdy jedná proti svému přesvědčení a kdy se naopak to, jak se chová navenek, plně ztotožňuje s tím, co cítí uvnitř. Ohromným skokem kupředu je, pokud se dokážeme oprostit od vlastních hodnot, pocitů, asociací, názorů, předsudků…, a přijmeme ty jeho a pokud možno známe jejich příčinu nebo důvod.

Po mnohonásobně opakovaném čtení se mi však stále nedaří přijít na to, jak báseň souvisí se svým názvem (nebo naopak). Nedozvídám z básně, kdo je ten rozsévač bolesti a jaké, nevím v jakých hloubkách se topí, ne plave, básnický subjekt a utajeno zůstává i to, kdo je ten káraný, který se zřejmě chová jako velký pán, a co provedl. Ani není jasno, jakou a čí zlobu zpracuje básnický subjekt a kamže ji pak zpracovanou pošle - tedy co značí "domů, do tvého duševního hrobu". A ani poslední dvojverší, které by mělo být pointou, a po formální stránce je, neboť je to konec, ke kterému celý text směřuje, mi odpověď na otázku jak text souvisí s názvem (nebo naopak) nedává, neboť "Poučíš se? Je mi to fuk./Soudit tě nebudu. Bůh suď." mi se schopností empatie neladí.
Text působí jako zatěžkaný emocemi a z toho plynoucím pathosem; bez odstupu a obrazného vyjádření. Ve výsledku proto působí jako snůška nic nevypovídajících vět, jakž takž zveršovaných (kupodivu "Žertem se budu snažit tě poučit,/že není správné hrát si s čertem." se z veršování z neznámého důvodu vykloubí, nehledě na to, že zas není jasno, s jakým čertem není radno si hrát a komu je tato poučka určena...), aniž by bylo zjevno, o čem báseň vypovídá.

Ve snaze postihnout nějaký odsouzeníhodný jev nebo odsouzeníhodné chování či jednání je text natolik zatěžkán pathosem, včetně použitého klišé s nebohými ptáčaty a krkavčí matkou, že ačkoli se autor snaží ve čtenáři vyvolat soucit s postiženými či odsouzení nebo odpor k takovému jevu, je výsledné dílo jen vulgarizací smutku. Problém textu též tkví v jeho nelogické stavbě, která je nastolena hned v úvodu: Jestli hniloba rostla v nátuře shnilé a vypadla z hnízda moc malá na let, byl by to důvod k radosti, neb ta hniloba do dospělosti nedoroste, tudíž se nebude šířit po tom našem světě vezdejším jako dospělá v plné své síle... Krkavčí matka je vžité sousloví (a jeho původ lze dohledat) pro rodiče zanedbávající své děti - od takových opravdu nelze očekávat ani lásku ani rozum...
Text stojí na myšlenkovém sterotypu, často opakované a otřelé metafoře, která bezmyšlenkovým opakovaním ztratila smysl a stala se konvenční banalitou.

A já... visím ve vzduchu