Singularis: Děkuji za komentář. Já jsem dlouho jakožto mimopražák ovládala bezpečně jen metro, ale pak jsem začala jezdit tramvají, protože mi připadalo poněkud depresivní trávit tolik času pod zemí. Je to rozhodně zajímavější; člověk vidí také něco jiného než kabely na zdech. Ještě raději mám autobusy, nejlépe takové ty podivné linky, které jezdí po těch nejzapadlejších vesnicích.

Velice mě potěšilo, že na tebe tramvajová linka zapůsobila natolik, že jsi o ní napsala báseň. Na mě totiž linky a místa, kudy vedou, působí velice a připadám si s tím pocitem osamělý/á. Z pražských tramvajových linek je linka 26 asi moje druhá nejoblíbenější. Raději mám jen linku 22 a obě tyto linky spojuje Nádraží Hostivař. Ale Strossmayerovo náměstí mě oslovuje i samo o sobě, připomíná mi film Já, Olga Hepnarová, a moji povídku Průzkum komunikace ze série Průzkum malých radostí.

Líbí se mi.

Dandy: Děkuji za zastavení. Nezamotat se do drátů mi připadá nanejvýš vhodné, zvlášť když jsou pod vysokým napětím...

borovice: Děkuji mnohokráte. Doufám, že sis svezení řádně užila, že nepřišel revizor a že mezi Hradčanskou a Vítězným náměstím nebyla příliš divoká dopravní situace :)

Pěkné

Tramvají nejezdím
Jen jednostopem.
V kopcích odehnán je splín,
S kopce jdeto hopem.
Do spleti drátů se nezamotám.
Snat větrem,příjdu o slova.
Nohy když se z zemí spojí
nejsou jako z olova.
Pohled se myhne po tramvaji
Číslo má svě 26
postavy mlčí na orloji.
Snat pro třpyt jasných hvězd

Ráda jsem si přisedla... perspektiva sice klame, ale verše krásné.

Podzim vládne.

človiček: U sousedů je tráva vždy zelenější...

Zaujalo mne, že to tu nemáš ráda. Kde je chyba? Jsme možná jedni z posledních co poznávají ještě docela krásný svět. Tak nepředbíhej. :-)

Dandy: Podzim nemá rád plané řeči.

Homér: Děkuji převelice, budu :)

Dandy: Asi máš pravdu, s tou dobou...

Zamlklou půdu pohled vítá.
Řečím se v cestách vyhýbá,
V hromadu listí vítr přidá.
Větví co osiřely netřeba se bát.
V kopcích se pasou koně
vté spleti seschlích luk.
Dívčí dlaně se dotknou
chřípí koně.

Moc pěkné.
Nezbývá než nějak žít tu dál.
Na tuhle dobu aš moc pravdy.

Pěkné, pozdravuj uraňáky

Trpěl tím už od dědictví, když ostatní nevěřící se smáli.
Zdědil temné proroctví, jak budoucnost mizí někde v dáli.
Klínovým písmem vzkazy dávných měst usilovně luštil,
a v očích zářila mu celistvost těch osudových chvil.

Jednou se zahleděl do neznámého světla.
Uviděl nemoc vyvrženou do tohoto světa.
Kdes v nitru pochybnost v srdci vykvetla,
pod jeho dlaněmi se zvolna zhroutil svět.