Orionka: Děkuji za komentář.

1. Zajímavá myšlenka, zkusím sledovat, jak se knihkupectví mění. 2. Souhlasím, že e-shop neposkytuje možnost si knihu prohlédnout, ale právě v knihovně se mi stává, že mě osloví něco, o čem jsem zatím netušil/a. Nedávno mě tam třeba fascinoval/a finská encyklopedie: https://fi.wikipedia.org/wiki/Otavan_Suuri_Ensyklopedia . Na něco takového bych v knihkupectví určitě nenarazil/a (ale asi to zkusím). 3. To mě nenapadlo.

Já si s tím dovolím nesouhlasit. Knížka je zboží, do kterého rád investuji a investice mě nemrzí. Kupuji jak nové knihy z knihkupectví (většinou si je nechám dát jako dárek na Vánoce), nebo z antikvariátů či z internetových bazarů. Takže využívám jak kamenných obchodů, tak internetu. Jsem milovník A. Christie a jsem vlastníkem pár výtisků její knih. Knihy od ní mě nezklamaly, až na jednu či dvě výjimky, a tak si při různých příležitostech knihu koupím, nebo pokud mě chce někdo obdarovat, tak ho o ni poprosím. Není nad ten krásný pocit, když se pak podíváte do knihovny a vidíte tu krásnou řadu knihy, cítíte tu vůni, jak knihy staré, tak i nové a kocháte se tou nádherou. Koupě knihy je koupě smysluplná. Knihu nesníte, neojezdíte, nevyprší ji záruční doba. Je to investice do budoucnosti. Investice, kterou v budoucnu snad využijí i naše děti. Pokud knihu potřebuji jen pro určitou příležitost, většinou je to kniha odborná, tak si ji půjčím v knihovně, jelikož vím, že ji s největší pravděpodobností v budoucnu nevyužiji.

tak, nápad s integrovaným knihkupectvím zní na první pohled dobře, na ten druhý, když o tom přemýšlím, byla by zbytečnost je zavádět.. když se mi kniha zalíbí, mohu si ji koupit kdekoli..

osobně bych do konce života knihy kupovat nemusela, můj táta má velkou spoustu knih, na druhou stranu, já potřebuji mít vlastní knihovnu, s vlastními knihami a proto je nakupuji..

buď mne zaujmou přímo v knihkupectví, ale to se stává málo, anebo si vyhledávám na internetu recenze (které ale nemusí být, po zkušenosti, vždy nejlepším vodítkem) a pak si ji koupím.. v posledních letech chodím nejvíce nakupovat do levných knih.. jsou tam poklady za skvělé peníze

no a pokud se netrefím a kniha za moc nestojí, prostě ji daruji dál.. párkrát se mi to už stalo.. ke svým oblíbeným se ráda vracím, mám totiž tu výhodu, že knihu přečtu a i když je skvělá, uchovám si z ní hlavně dojem, ale ne příběh a po roce je pro mne opět novinkou.. :)))

jako dítě jsem chodila do knihovny, teď to nevyhledávám, vadí mi ten pocit, že knihu měla v rukou spousta jiných lidí, prostě se toho tak trochu štítím, ale to už je asi nějaký druh poruchy, mám to tak i v HD.. všude kolem sebe vidím špínu, vši, svrab a nejraději bych pak skočila do sava.. :D

To je velké a složité téma, připojím jen pár myšlenek, co mě napadly při čtení. 1. Nevěřím, že knihkupectví jen tak zmizí, je v tom kouzlo tradice. Ale transformují se, v těch velkých jsou třeba integrované kavárny, nabízejí nové služby, časem těch změn bude jistě víc. 2. Prohlížet si knížku v knihkupectví a na e-shopu není totéž. To je jako rozdíl mezi knihou a čtečkou. Na e-shopu si můžu koupit jen knihu, o které už předem vím, že ji chci. V knihkupectví mě může oslovit i něco, o čem jsem zatím netušila, že existuje. 3. Tipla bych, že tak polovina knížek se kupuje pro někoho jiného, jako dárek. Svědčí o tom několikanásobně navýšené tržby knihkupectví před Vánocemi.

Severak: Thanks. :-)

very good story

Meluzina: Souhlasím.

Yana: Přesně tak to bylo míněno. Tvůj komentář mě moc potěšil. :-)))

Homér: Děkuji za komentář. Jen nerad/a vidím svůj pseudonym s dlouhým á, dokonce v původní počeštěné výslovnosti je vyslovuji krátké. Uznávám sice, že když to zní latinsky, tak se musím smířit s tím, že to lidé budou také latinsky vyslovovat, ale pak by to měli také latinsky psát a latina tam žádnou čárku nepíše.

Super, tak to mě hodně zaujalo a zároveň pobavilo, každý kdo vydírá svého partnera a chce slyšet zda ho dotyčný miluje celého by si tohle měl přečíst, ale je to i opačně, každý kdo tvrdí miluji tě úplně celého by si tohle měl přečíst, chytré a nápadité

Singularis: Vybavila se mi kniha Louise Hay Miluj své tělo!
A k tomu se mi vybaví i jména Alexander, Feldenkreis či Schultz...:-)

Miluješ bolest mojí hlavy?
Mé věčné pálení žáhy?
Můj věčný smutek a bezdůvodnou veselost?
Miluješ mojí špínu, co plazí se ti ke klínu?
Miluješ můj keratokonus?
Můj věčný stesk po rodném domě?
Miluješ mou sestru?
Miluješ Miliše?
Josefa, Štváníka, Tomíka?
Miluješ mý faldy?
Miluješ mě krleš?
Moje útěky a chrápání?
Miluješ mou pleš?


Atd. Fakt zajímavý nápad mistře Singuláris. Komentuji, poněvadž jsem na to náhodou narazil a...zaujalo.

Moc zajímavé a v životní praxi složité. Je dost těžké odhalit, jestli právě dáváme příliš, nebo příliš málo.

Singularis: Ano, myslel jsem samozřejmě Saint-Exupéryho. Mám tu knihu moc rád. Doporučuji.

DDD: Přesně! Podařilo se ti dojít k závěru, se kterým souhlasím a je mi blízký. Děkuji. Až budu příště nemocný/á, určitě si na něj vzpomenu.

Citadelu, pokud myslíš tu od Antoine de Saint-Exupéryho, si dám na seznam k prolistování, připadně přečtení. Podle článku na Wikipedii mi připadá zajímavá.

Homér: proboha co sem to napsala to ten můj mobil :-D ne páteř, ale bez srandy mám hnutej obratel a zlomenou jenom pánev, no chtěla jsem závodit, přecenila jsem se, moje chyba, budu v pohodě, chci, ale prej až příští rok, ale tomu taky nevěřím, žiju :-)

Yana: No srandu si asi neděláš, ty krásko, ať to sroste v pohodě, zní to strašlivě, zlomená páteř. To jsi zkoušela zkrotit Hatátitlu? Jsi v pohodě, budeš dobrá?

Singularis: Meluzina: Ona přesně touhle myšlenkou začíná Citadela. A ta myšlenka je velmi pravdivá a velmi aktuální. Problémem této, jak říkáš, povídky je nejspíš to, že na takhle malém prostoru nelze obsáhnout všechno, co toto téma může zahrnovat. Takže tomu rozumím a do určité míry se s tím vlastně ztotožňuji. Tady jde spíš o ujasnění pojmů a rozvedení myšlenky. Nemohu srovnávat třeba moji "nevyléčitelnou nemoc", se kterou úspěšně žiju už dvacet let a kdyby mi o ní doktoři neřekli, nejspíš bych ní do konce života nevěděl a nijak by mě nepoznamenala, s životem člověka, který odpočítává svoji vlastní smrt po dnech, protože mu lékaři přesně řekli, kolik mu ještě zbývá. Takový člověk přece solidaritu zasluhuje. Ne ve smyslu velkých gest a peněz, ale obyčejného kamarádství. A ano, ten, kdo si svoji nemoc cíleně hýčká jako prostředek k zajištění obživy a rezignuje na jakékoli uplatnění (a tak to zde bylo zřejmě myšleno a napoprvé podle mě velmi nedomyšleně vyjádřeno), časem ztrácí na solidaritu právo. I když i tohle je poměrně dost velké zjednodušení...

Yana: s tou myšlenkou, kterou jsi podala ty, já naprosto souhlasím.. tam není o čem diskutovat, je to jasné.. u singularis to tak jasné není a to je to, o čem celou dobu mluvím.. ale už se nebudu opakovat, co jsem chtěla, jsem k tomu řekla..

tobě přeju brzké uzdravení, bez následků.. :)

Amelie M.: už jsem je trochu pročetla, no můj pohled tam nevidím, bavíte se o nevyléčitelně nemocných, můj názor podložený zkušeností je že ne každý v dané situaci dělá vše proto aby se vyléčil, ale to je dáno samozřejmě tím jak jsme odlišní někdo je bojovník, jiný je ufňukaný, další má prostě svojí nemoc rád, je to jediná možnost jak na sebe upozornit, vůbec nemluvím o nevyléčitelně nemocných. Mluvím hlavně o tom jací jsme v době před nemocí takoví a znásobeně jsme v době nemoci a ty se hned nečerti :-)