Přeji ať najdeš svůj druh, když jsem se přestěhovala do Domažlic, taky chvíli trvalo, než jsem si nalezla lidí svého druhu

puero: heh a já dobrovolně vlezla do tmy na několik dnů (13) ale bylo to "pohodlný" protože kdykoliv jsem si mohla rozsvítit, bylo tam teplo, sprcha, záchod, bidet a jednou denně nosil jídlo průvodce a mohla jsem s ním sdílet, pokud jsem chtěla a bylo možné pouštět cd; choť to měl drsnější. Ale jen cca 48h v podzemí ale spal v spacáku na zemi, jídlo měl jen to co si vzal i pití a na WC chodil do kýblu ...

To jsou ty záhady. Nevidět a vědět.

Když jsem byl na šachtě, hluboko hluboko v zemi, zhasli světlo. Nebylo vidět lautr nic. Ani tu tmu. Bylo jen slyšet zvuky, hukot klimatizace, jak se tak odrážel od stěn a bednění. Bylo to jako v břiše, jako ve střevech. Kolem dokola jen uhlí a po krátkém čase člověk začal mít pocit, že se rozpustil a je součástí té temné hmoty kolem. Že ztratil svou dosavadní podobu, svůj tvar a barvu. Být v takové tmě dýl, asi bych se z toho dlouho vzpamatovával.

Líbí se mi

Jo! Tahle sedla, děkuju.

Ellen: Dandy: LadyLoba: Mlčeti Zlato: Moc vám děkuji!

Yana: Jooo, jarní očista, líp bych to nevystihla :) Zbavila jsem se fakt pořádného kusu závaží. Děkuju!

Jarní očista, řekla bych a moc hezky vymalovaná

Moc se mi líbí...

Hezká... moc se mi líbí hlavně poslední sloka.

Moc hezké malování slovy ...

Pěkné vyznání zlatici i ústům nese chuť a léčí.
Střapec zlateho deště je opakem je jak jedovatý váček
hada.

No tohle je na delší komentář, opravdu vnímám jak se zamýšlíš nad sebou nad druhými, je to neskutečně autentické, empatické ale vzpomenu výroky mého otce, kdy skoro se slzami mi vnucoval co a jak mám dělat a tvrdil że chce abych se vyvarovala jeho chyb a já mu na to dychtící po životě a vysmátá říkala že ty chyby chci prožít abych je pochopila, abych je přijmula a ponaučila se z nich, taky mám kolem sebe lidi u kterých vidím jak se sami ničí, ale vím že jim nepomůžu, dokud nepochopí, nepřijmou a nezačnou sami se změnou, je to jak házet hrách na stěnu, nicméně líbí se mi jak si to napsala

LadyLoba: Díky za přečtení. Jak říkáš, kdo ví... a kdyby tě to zajímalo, doplnila jsem do sbírky ještě III.

Jarda468: Děkuji.

puero: Ano, podle takových not hrají všichni. Ale doba nabízí nepřeberné množství melodií a do určité míry si můžeme vybrat kterou z nich chceme žít, nebo si alespoň uvědomit, zda se nám ta naše vlastně líbí - a vystoupit z toho. Netoužím nikoho vytahovat... ale to neznamená, že pozorovat podobné příběhy z venku ve mně nevzbudí emoce. Zvlášť když je rána ještě čerstvá. Tak moc čerstvá, že je až neuvěřitelné, že u stejného člověka už se může odehrávat zase znovu ten stejný příběh, jen s trochu jinými kulisami... ty náušnice a příjmení mají funkci symbolu, ale zároveň ani trochu nejsou nadsázka.

Přidala jsem ještě III., která k nim symbolicky patří, byť jsem ji původně chtěla vložit samostatně. Ale vlastně tu myšlenku trochu rozvíjí, jde zase dál, emoce už nejsou tak rozbouřené.

Toužíš vhodit do soukolí determinismu kladivo a vytáhnout z toho mlýnku všechny oběti, které ještě můžou chodit, co? Je smutné sledovat lidi ve svém okolí, jak pracují na své vlastní zkáze. Ale oni nedělají nic jiného, než že hrají podle not, podle karet, které jim tahle doba, tenhle svět, tyhle lidi rozdali.

Moc hezká, niterná

hustý ... a bohužel, musí to asi okuist sama ... a kdoví jestli prozře