...

aneb Noční přepadení ve třech fázích (Několik let starý text, vlastně můj úplně první pokus o verše. Nechávám v původní, i když trochu nezvyklé úpravě.)

Tentokrát bez metafor. Zvykám si.

Lidi jsou plni pochyb a strachu. Že jsou něco míň nebo víc, než druzí. Tuhle básničku jsem napsala jednoho krásného večera, když jsem se konečně svěřila má partnerce o svých pochybách a strachu z toho že selžu...

Sedím tu u stolu a sedím tu tak sama, osamocena od světa, který přináší do života cukr.

Pouze sny, které se nikdy nevyplní, jsou věčné .

Když jsem tady v létě začínal, tak jsem si řekl, že jestli tu přežiji do listopadu, tak tohle k výročí sedmnáctého vložím. Napsáno v první polovině roku 1989 v mých 19 letech. Díky Gorbiho "glásnosti" se uvolnila atmosféra a písničkáři zpívali i to co by ještě nedávno vyškrtla tužka cenzora. Zasažen atmosférou doby jsem pocítil potřebu napsat protestní text. Mnohým současným psancům ve věku 19 let nebo i mladším bych nedosáhl ani po paty. Vkládám to sem pro pobavení na můj účet.

.............................