Rezonance citu

Plátno v rámu tiše křičí
závidí světlu barvy, tóny...
že mělo by zůstat prázdné
jej týrá a ničí.

A tu se to stane..
čísi ruce uchopí jej - a
i samotný rám zavnímá chvění,
to prosím iluze žádná není.

Kdosi dotkne se jej měkce
a poprvé tahy štětce
jemně barvu vtiskne do tkáně.
Ten letmý styk umělce
s bílou plochou vzápětí ustane.

..to rám ztratil své panenství,
vděčně saje barvu
a pod vůní rozpouštědel
taje v emfórii zrodu
nebrání se - vlhne
mlčky se odevzdává.
Ta bílá plocha pannou již není
obrazem se stává.

V zápětí čeká jej rozuzlení
v podobě polibků barev
tvář se mu mění.
Štětec, floutek s hustým knírem
posléze začíná býti drzí.
Čí pak ruka jej svírá, vede drží ?
Je to muž či žena?

Záměna není vyloučena,
však něha napoví a pan Rám"
už si je jist- prostě ví,
že má poměr s umělkyní
malující portrét své lásky
a ta bez nadsázky ji skrze
oči načrtnuté již téměř vidí !

Ano vidí ji!! Ona
do tváře mu hledí,
po skráních vlasy načesává
rozvážně volíc barvy.
Je dlouho s ním, však přesto sama
..den, dva, tři v malování, milování
ta žena neustává- oba pláčou
každý po svém.

On totiž zemřel"..
když za ní běžel.
Teď v stojanu stojí
už se nebojí...
Jak ráda ho měla
lépe vyjádřit již neuměla,