Rozbitá

Něco se ve mně nenávratně pokazilo
nejde to opravit
nejde to opravit
nejde to opravit

dokážu to
jenom z dálky
za sklem
za zdmi
v zemi tajných niterností

dívám se na svou nahotu
odkrývám balvan po balvanu
a zdá se k ničemu
že dává smysl jejich tíha

nejde s ní hnout

dívám se do vlastních černých děr
a bezúspěšně hledám
jejich dno

pod lupou deziluze třídím chaos
s úspěšností Sisyfa
čtyři roky terapií jakoby se vysmívaly
mé marné snaze přečíst všechny návody
napsané v jiné řeči
než kterou se naučilo mluvit moje tělo

K čemu je cítit víc
než dokážu
vyslovit a žít?

Kéž by stačilo zapojit
správný drát na správné místo

Jak se to dělá?

Život
láska
a předstírání
že nejsme jen traumatizovaný děti
v tělech oblečených do dospělosti

Jsi to jediné na tomhle světě
co dává alespoň trochu smysl
když se mě při každé návštěvě supermarketu
natěšeně ptáš:

“Maminko, můžu si hrát
na dospělého?”

S úsměvem kývám:
“Jasně, pojď si hrát,”

A v duchu dodávám:

“My všichni si na to hrajeme,
jenom jsme někde cestou poztráceli
tvoje nadšení.”