Po jednom Prima Dni
vždy přijde Prima Noc,
kdy krásně znaven spí
Tvůj milý celou noc...

Pracovní starosti
možná předstírá jen,
a pak si v klidu sní
nádherný Lásky sen...

;o))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
)))))))))))))))))))))))))))))))))))

puero: To rčitě udělej! Můžeš odtamtud osílat zdarma mejlíkem přání, dokonce i ozvučená! A určit si, kdy se odešlou!;o)

Puero: Díky! Obrázek jsem našel na www. Ecards.cz. Doporučuji navštívit!;o)

Nikytu:
Nitro mé je rokle rozervaná,
kráter sopky lávu chrlící!
Poetičnost má je prostě danná,
bez sloučenin -OH vážící.
;o)

Báseň krásnou jako sen
předkládá nám Prima den.
Láska s něhou dýše z ní,
než ten budík zazvoní...
Taky se mi nechce trhat sen a jít ven do toho nevlídného rána...;o)

Gabkin: Těžko poslechnout Tvoji radu, Milane, když všechny žíly mají stejnou barvu! ;o)

Všem: Tak jsem to trochu upravil, snad to tím moc neutrpělo...;o)

Všem: Žertovné to je, jenže jsem teď zjistil, že mi to v prvních slokách nějak ujíždí z rytmu-příliš moc slabik! Takže budou úpravy...Už si tu písničku moc dobře nepamatuju..;o(

Nikitu:
Najdi si to na nettu! ;o)

Sokolička: Ale vynucená sranda nepobaví...Jinak zpívání spolehlivě uvolňuje!;o)

mariaanna:
Život jen potěšení není,
leč ani funus snad,
a i když vlastně důvod není,
já přec' se směju rád!
Jaký sklon máš, tak osud vede
kroky Tvé stezkou životní,
kdo pousmát se nedovede,
ten jenom maří tu své dny!
;o)

gabkin: Měl jsem takovou náladu a jak víš, jsem i po babičce Kocourek, Milane!;o))

Marriana:
Ať se klidně pověsí
nebo topí v rybníce,
když na nebe se vykulí
vždy bledý jako svíce!
;o)

dahlia.s:
A kdo by taky nežárlil,
když on se na Tě díval,
z poháru rozkoše pil,
když byla jsi jak mýval
ponořena do lázně
v Evině jen šatu,
paprsky hladil tělo Tvé
a smál se mi jak drapu
se k okénku malému,
abych směl očkem zříti
kousek toho, co ze svých snů
znám jen! A on Ti svítí
i když si hovíš v pelíšku
v košilce s něžnou krajkou,
když tajně mluvíš ze svých snů,
co zdají se být bajkou?
;o)

Když zřím Tě, též se mi dech tají,
a náhle zastavil se čas,
oči Tvé něžně promlouvají,
jim naslouchal bych zas a zas...

Srdce mé v oceánu touhy
zmítá se, ale pluje dál,
bez Tebe jsem jen stínek pouhý,
s Tebou všech milovníků král!

Tak jenom bojuj za nás oba,
i já se zdatně budu bít
za Lásku, co naplní oba,
za nekonečně krásný cit...

Chci být pramínkem vody živé,
co ze srdce Ti vytryskne,
spláchne Tvé chmury zádumčivé,
a v očích plamen zažehne!

Do posledního dechu
zpívej si se mnou dál
a neztrácej se v spěchu,
jednou bys litoval,
že nabízenou šanci
"být šťasten" jsi tu vzdal,
s kouzelnou elegancí
pojď podzim změnit v máj!
Tak protančeme spolu
ten zbytek všech svých dní,
nepodléhejme bolu,
a splňme si své sny!
Až na nebeskou bránu
my zaklepeme pak,
andělský sbor v tu ránu
k nám obrátí svůj zrak
a se závistí v oku
nám bude krásně pět
o kráse o nich roků,
v nichž klaněl se nám svět!

Ztrácíš se v mlze poznání
a slova mlčky jdou,
srdce se smutku nebrání,
jen hýčká touhu svou,
co potají v něm rozkvétá
jak kytka pohřební,
a slza v oku ukrytá
ta také svoje ví...
;o(

Když pramínek slz smutku pel
smývá, spal chmury na popel,
venku se rozednívá,
Naděje tiše zpívá,
jak povstala zas z popele
jak bájný Fénix, vesele
vstříc osudu jít máš,
vždyť stezku Lásky znáš...
;o)

Beru Tvá dílka od konce
a duše má si sní,
ukrývám s bázní lakomce
pocity nevšední...

A dlouhý průvod otázek
též vynořil se hned,
zdá se být skoro bez konce
a nikde odpověď...

A pravda jako v Bastille
v Tvých verších ukrytá
se zjevuje mi unyle
a srdce již ji zná!

Ve víně bych ji nenašel,
kdybych jak duha pil!
Jenom když do sebe bych šel,
snad bych ji objevil...;o)

Je to nádhera, Ivko!
Člověk se přitom tak nějak zasní,
svět zas být zdá se tajemnou básní,
kterou sám píšu, /a Láskou zkrásní!/,
stačí pár slůvek...Není to zvláštní?
A ten skvělý a mně poněkud povědomý obrázek/ i ta svíčka symbolizující věčný plamínek naděje/, ten dojem jen umocňují...

Já v lůně solné jeskyně
svou duši topím ve vině
a posléze i ve víně,
ač navenek tak nevinně
se stále diví oči mé,
že léto už je ztracené...
A vzpomínka na verše Tvé
rty samou Láskou zrozené,
ta ke smutku mne dožene
a nesnaž se tvrdit že ne!
Zřím stromy listů zbavené,
a splín teď sídlí v duši mé,
snad podzimní van odžene
vzpomínky na sny ztracené
a srdce v touze zmatené
čas v potu tváře dožene,
jeden druhého najdeme,
Ty schoulíš se v náruči mé,
já líbat budu rety Tvé,
víc již se nerozejdeme,
vše rázem bude nádherné,
tak, kde se touláš, štěstí mé?...