![]() |
![]() ![]() |
komentáře uživatele :


Smutná realita první světové války, co promlouvá v jedněch z nejsmutnějších typů historických pramenů vůbec. My doma tyhle lístky z vojny nemáme. Máme pár fotek vojáků-rodinných příslušníků (praprastrýc z babiččiny strany byl císařský důstojník a praděda z matčiny strany taky, a jeho bratra rozsekala na cucky ruská bomba), ale zato máme doma milostné psaníčko, kde zve moji pratetu na rande místní učitel a ten jeho prvorepublikový Erbenovský slovník.... já bych s ním šel hned.
Rozhodně nevšední a zajímavý literární příspěvek na psancích, Pavle.
Rozhodně nevšední a zajímavý literární příspěvek na psancích, Pavle.


Je dobře, že bylo napsáno něco takového. Je to doslova mantra, terapie pro lidi, kteří v pohledu na rašící život a radost jara cítí ty nejkrušnější chvilky spojené s pocitem, že jim něco uniká, že o něco přicházejí, nikoliv vlastní vinou, nebo že namají podíl na čemsi ostatním tak snadno přístupném. Pro lidi, co se nesnesou dívat na milence v parku, kteří se ušklíbají, nebo mají slzy na krajíčku, když na nádraží zahlédnou matně líbající se dvojici. Ba co hůř! Nemusí být očitými svědky projevů lásky, přátelství a náklonosti, stačí ta vůně ve vzduchu! Ta rozkvetlá řepka, ty jabloně a třešně, jak se rozpučí, stačí slyšet bzučet včely, padat déšť a zahlédnou v kalužích ztracené vzpomínky na zamilovaná jara. Uvědomí si vlastní osamocenost. Osamocenost dokonce v obklopení známých a přátel, která tkví v tom, že všichni ti známí a přátelé nedokážou saturovat tu náhlou potřebu romantické první zamilovanosti. Je to básnička léčící frustraci z jarních romantických potřeb. Pěkné. Léčebné. Byť smutné.
A to předpokládám, že základní myšlenkou a pohnutkou je osamělost úplně jiného druhu. Rodinného druhu. Odluka generací.
A to předpokládám, že základní myšlenkou a pohnutkou je osamělost úplně jiného druhu. Rodinného druhu. Odluka generací.


Zajímavá reakce na kávu. Na druhou stranu tvoje tělesná konstituce patrně předpokládá zvýšenou citlivost na tyhle alkaloidy. Mně zas dělá blbě právě čaj. Zvládnu tři čaje za den maximálně a pak mám nechuť cokoliv dalšího pozřít.


Ano, mám rád, když se básník pustí do popisu nějakého každodenního rituálu. Většinou jde o drobnost. Poezie je o drobnostech. A kafe to je klasika. A přitom si vem, že ještě v polovině předminulého století to rozhodně klasika nebyla. Rozhodně je to poměrně mladý rituál. A stejně tak čaj. Ale děsím se toho, že by se z pití kávy stalo totéž co dnes pití čaje. Kdo si dneska udělá čaj o páté, koupí si sypaný earl grey nebo jiný typ a dovede si vychutnat čaj? Kávu ještě jo, káva je taková přestávka, kafe v deset je okamžik, kdy je rozplánován celý den a po dopití se jde makat. Ale čaj? Čaj piješ při práci. Ani nevnímáš, že ho piješ.
Až budete mít ten balkon budete jako rakousko-uherské hraběnky.
Až budete mít ten balkon budete jako rakousko-uherské hraběnky.


Přemýšlels někdy hlouběji o bolesti? O tom, jak je pro vnímající tvory důležitá? A kolik druhů tělesných i netělesných bolestí člověk v životě zažije!! S tělesnými bolestmi je to jednodužší: zažiješ tu nejhorší a všechny ostatní jsou pak ve srovnání s ní nicotné a jejich bolest je tak zkompromitována a odsouzena jako nehodna prožívání. Ani bolest která trvá roky není bolestí po celou dobu, člověk ji přivykne a přestane vnímat. Ale bolesti netělesné, ty jsou mnohem horší. Smrt blízkého člověka, rozchod, nevěra, prohra, pokoření, ztráta důstojnosti, zklamání všeho druhu atd atd. Nejde je s ničím porovnávat, jsou pořád aktualizované a pokaždé v nových souvislostech. A pak je ještě jedna bolest, takový podivný filozofický fenomén, který postihuje jen určitý typ lidí: něco jako kosmický světobol. Ten stav, kdy si uvědomíš, že neseš na bedrech tisíce cizích křížů. Když máš strach o celou civilizaci o lidi, kteří by ti měli být lhostejni, ale z nějakého důvodu nejsou a kopou si vlastní hrob a podřezávají vlastní větev a tvá bolest tkví v bezmoci s tím něco udělat. Pak začneš v básních skuhrat a psát filozofické úvahy na téma Kam ten svět spěje apod.
Takže věřím, že ta část s bolestí, která nebolí, je bolestí metafyzickou a ne fyzickou. Bolest fyzická, když zabolí, člověka probudí a posílí.
Takže věřím, že ta část s bolestí, která nebolí, je bolestí metafyzickou a ne fyzickou. Bolest fyzická, když zabolí, člověka probudí a posílí.


Jo, Splav jsem se taky naučil na zpaměť a taky bych ji chtěl potkati v lukách, kde je to Šrámkovoj vlání. Někdy začnu básničku slovy Trápím se trápím, pak to rozvedu, dopíšu a úvod vyškrtnu, prostě to použiju jako nakopnutí. Nakopnutí co zabírá. V devatenácti jsem byl po uši zamilovaný a básničky co jsem napsal se dají číst i dneska (některé). Myslím, že je fajn, že máš taky svůj ARCHIV starých věcí.


Jojo, zázračná síla uniforem. Sebehnusnější chlap, když se fešně oblíkne, ženu oblbne. Pošťák, voják, hasič, skaut. Poláci neměli s těmi svými uniformami šanci.


Hehe. Zdařila metamorfóza. Napřed jsem si říkal, že ten chlap musí být pěkný kanec, páč vidím v ženském myšlení sexuální podtext. Evidentně to svádí jednu k monogamii a tu druhou k polygamii. Ale ono to tak být nemusí, vlastně jsou polygamní obě a tahle jejich nebohá oběť, to chlapisko je dávno bezzubým nástrojem, který se může už roky domnívat, že po něm holky nejedou, protože je všechny z jeho dosahu odstraní tahle potvora. Chudák malá.


Patrně jsi dokonale vystihl pravý význam věty: Je cosi shnilého v království Dánském. Tvým Elsinorem je ulice. Vnímáš Shakespeara v každodenní realitě jako básník. To je kumšt.


No rýmy pravda dětské, ale patrně to má svůj důvod, aby básnička vypadala dostatečně naivně. Rozhodně ten poslední verš to podtrhává a dělá z toho takovou veselou selanku.


Paráda. Chytl mě už začátek. Nachvíli jsme se zasekl u ,,zahryzlejch,, a šel dál. Vtipná záležitost.


Für mich zu viel hart, mein Liebchen.
Takže ideální je něco jako Siegfried, jenž oděn do uniformy SS (pardon Wehmachtu, ale esesáci měli ty mundury stejně nejhezčí), který zahání mečem tankovou divizu Rudé armády? Rozhodně zajímavá představa. Jak říká tuhle Pimp, říz to má, ale rozhodně to toho chlapa na baru muselo odradit. Podle mě to snad ani nemohl dočíst.
Takže ideální je něco jako Siegfried, jenž oděn do uniformy SS (pardon Wehmachtu, ale esesáci měli ty mundury stejně nejhezčí), který zahání mečem tankovou divizu Rudé armády? Rozhodně zajímavá představa. Jak říká tuhle Pimp, říz to má, ale rozhodně to toho chlapa na baru muselo odradit. Podle mě to snad ani nemohl dočíst.


Vynikající. Je inteligentně rýmovaná, je silně niterná, ale ten infinitový vzor vět tomu dodává právě opačný nádech. Rozhodně se ale čtenář přes její umělecký vzhled dokáže překlenout a vejít do křehké výpovědi, která je silně pocitová. Velmi zdařilá věc.


Verím.
Při Velkopáteční kontemplaci se zamýšlím nad oněmi větami v závorkách, které, jak je u tebe z vykem, bývají tou složkou básně, která jakoby byla odpovědí reality, zatímco zbytek je věcí myšlenek a představ. Takže, mívám tendenci na ně nahlížet jako na skutečnost oddělenou od tužeb a fantazie.
Při Velkopáteční kontemplaci se zamýšlím nad oněmi větami v závorkách, které, jak je u tebe z vykem, bývají tou složkou básně, která jakoby byla odpovědí reality, zatímco zbytek je věcí myšlenek a představ. Takže, mívám tendenci na ně nahlížet jako na skutečnost oddělenou od tužeb a fantazie.


To řvaní strachy promodrale mi přimomnělo legendrání toť dílo Daniela Landy - Králíček Azurit.


Rád vidím, žes ještě neztratila cit pro lehkou a křehkou poezii. Pěkné. Lehké. Křehké.


Ach. Učím teď druháky na gymplu dějepis. Jsou to veskrze budoucí laureáti nobelových a jiných cen. První jejich bylo, že si stěžovali, že jim neříkám, kdy si mají psát a kdy ne. Nenapadlo mě, že během mého akademického výkladu píšou na okraj svých nelinkovaných sešitů (do dějepisu!!!) podobné básničky. Takových jsem napsal taky dost. Radím si tyhle věci - v originále - archivovat. Protože za deset let už třeba nebudeš psát vůbec, a pokud ano, tak jinak a to bude smutné. Svým způsobem.


Týno, tohle je naprosto geniální! (Sice si dovedu představit, že by bylo i geniálnějšie, kdyby to skončilo druhou slokou, protože by to bylo mnohem univerzálnější, ty vždycky sklouzneš do osobní roviny a tím tu báseň ostatním jakoby vzdálíš, jako soukromý majetek) Střepy.... kdyby se tak dalo platit porcelánovými střepy jako mincemi. Co si koupíš za pár střepů? Štěstí? Napsalas to tak, že je to křehké samo o sobě. Líbí se mi ta romantická materiálnost, která je v tom zakletá a hlavně ona realita, ta každodennost, která je naplněná střepy. Detaily. Tím, co nestojí za povšimnutí, ale básník to vidí. Ty to vidíš.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Čárka [15], AničkaM [14], dixy [13], Amálie [7], Cinderella [4], marie_magdalena [1]» řekli o sobě
Lusy řekla o MakiLayla :Znám ji jen pár hodin a už vím, že je to skvělá osůbka, které můžu věřit a svěřit se jí.. Je to prostě skvělá kamarádka