ŽblaBuňka: Do přírody nebo do háje?
Dík.

vanovaso: No, protože to je tovární haiku. To je nový druh haiku, který jsem vynalezl. Žádná příroda, samá industrializace a pracovní proces. Ten buddha není soška, nýbrž já o polední pauze ve fabrice v bývalém zaměstnání. Je to takové haiku budoucnosti.

Úmyslně jsem to nezařadil mezi haiku, ale básně ostatní.

K těm slabikám, máš pravdu, ale např. Kerouac v knize rozprášené básně tvrdí, že angličtina má úplně jinou stavbu než Japonština (nevím jak čeština), proto lpět na přesném počtu slabik je nesmysl, tím netvrdím, že má pravdu. To je na odbornou diskuzi a na tu já nemám.
Dík za komentář a za to, že ses tím zabývala.

To Ti musím pochválit už jen proto, že jsem fousatej.

Je To skvělý! Tak moc se mi to líbí, že jsem to přečetl třikrát a pořád to je ve mne. Je v tom taková ta Lipovská melancholie.
Moc pěkný!
zakládám si.

Ale skály nás milují! Svým způsobem, dávají nám pocit jistoty. Ve dne nás dokáží ochladit a v noci nám dát teplo, co do sebe přijaly z denního slunce, nebo od ohně. I taron miluje svým způsobem, taronovsky, každý milujem svým způsobem a je to dobře i špatně.
My, hledáme lásku na míru a nikdy nenajdem...
(možná to uslyšíš v Nových Dvorech)

Povedené haiku. Dokonce si dodržela předepsaný počet slabik. Pro češtinu bych volil verzi host tu ještě není, je tam sice o slabiku míň, zato to líp zní. To je věc názoru.
Pěkné.

Máš tam originální místa:
...Vítr je jak šumák, co vyšumí a zhasne.

...jsem touhavicí
co čeká na tisíce

nocí a rán.

...a rozplývám se v pěnu lásky

Nacházím tam zamyšlení:
...strach z neznámého nás stroze

žene v ústrety poznaného.

Proto Tě rád čtu.

Byly doby, kdy jsi tu měla nejvíc děl, nejvíc komentářů a dost možná si byla i nejoblíbenější autor. Teď tu tolik nejsi, ale mě se tvá současná tvorba líbí víc. Kdysi jsem Ti napsal, že mi v Tvých básních vždy něco přebývá. Tady mi nic nepřebývá, je tam co tam má být, nic navíc, sleduješ téma a neutíkáš od něj.
Sama si neuvědomuješ jak jako autor rosteš. To vidí jiní, třeba DDD Ti to už psal.
Píšeš o tom, co mají všichni přímo před očima, nikdo to nevidí, jen Ty.
Super.

Jen to zařazení. Proč ne báseň?

Já už si tady řadím autory do ročních období. Yana to je jaro, Yasmin podzim a Tobě to léto fakt sedí nejvíc. Ty jsi léto. Tu kosu sundej a zeptej se jestli někdo nepotřebuje posekat trávu.

Trochu kritiky sneseš. Musím říct, že báseň je lepší než od mnohých autorů, kteří touží po maximální kritice a velice často nesnesou ani tu trochu kritiky. Myslím, že Ti nechybí pokora a to je dobře. Ta trocha kritiky by z mého pohledu mohla padnout na začátek, třeba ty havraní vlasy, padající pod šíji k zemi, tady by větší originalita neuškodila.
Naopak:
...Vždyť vesmír je veliký
a krása galaxií
se bolestí a láskou
živí...
považuji za geniální.

Jediné slůvko v přítomném čase v závěru básně vytvořilo překrásnou pointu, ve které doznívá to neuvěřitelné spojení člověka a (...to už si musí domyslet každý sám)

Sucháč: Jo, tys na to kápnul, kámo...

korálek: Dík

místo komentáře:
http://youtu.be/-9Hd4f5YV90

taron: Dík. Moc si mě potěšila.

Kde jsem na tom byl?
Na plese:-)
Základ jsem psal na hospodskej lístek. Poměrně dlouho jsem to dotvářel.

Severak: Dík, určitě si ji přečtu. V mládí jsem býval dost na cestě, ale jen v rámci republiky.

Je v tom určitá naivita kterou neskrýváš, je dokonce záměrem což vyplývá z poslední věty, která to krásně uzavírá do tvaru ze kterého nic nevyčnívá. Dlouho jsem tady nečetl nic, co by se mi tak líbilo. Možná je to tím, že i já mám sklony věřit pohádkám, třeba o dokonalém světě indiánů, Robinsonů, tem svět si trochu realizuju na své primitivní zahradě, teď jsem si to uvědomil.

A víš co dělá indián, když mu squaw jediná zmizí v dáli?
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/schelinger-jiri/co-dela-i
ndian-201082

Taky mívám pocit, že zařazením díla do kategorie básně srandovní se připravuji o pointu. Tudíž zařazení básně do kategorie básně ostatní rozumím. Rozesmálo.
PS:Dám to přečíst manželce.

Sucháč: Yana: I vám hodně moc děkuju.

Tomu říkám umění dávat ze sebe.
Pěkné.

Je v tom něco nevyslovitelného, co mám rád. Taková ta věčná přítomnost na pozadí. V mládí jsem občas spával pod širákem, nebylo to nijak pohodlné, mnohdy jsem toho moc nenaspal, ale bylo v tom něco, pro co nemám slov a po tom se mi zastesklo, jde to z té básně.