Smutné je to, smutné, ale do těchto časů se to hodí. Už keltové o tomto čase oplakávali své padlé hrdiny, scházeli se v posvátných hájích s druidy a u ohně si vyprávěli o lidech, které znali a kteří se vytratili z jejich životů. V 9. století sem Řehoř IV. přesunul svátek všech mučedníků, který se původně slavil v květnu a dobře udělal, představ si, že bychom chodili zapalovat svíčky na hřbitov uprostřed rozkvetlého máje. V baroku se věřilo, že o svátku zesnulých mají duše v očistci jedinečnou příležitost si odpočinout a vrátit se domů. Lidé jim lili mléko do misky a báli se po tmě vycházet ven. Zakrývali zrcadla, aby nezahlédli něco, co by zahlédnout nechtěli. A dneska je to na hřbitovech jako na sídlišti. Co lidí se potká mezi hroby, co by se jinak nepotkalo!

Až tam budem ležet my, bude nám smutno, že už si s námi nikdo nepovídá.

Takže to dobře dopadlo.

To je milé. Milé a posmutnělé.

Přesně tohle jsem prožíval taky. Najednou člověk už delší dobu cítí, že tam domů už nějak nepatří, že vyrostl a očekává se, že se nějak nevím jak osamostatní, že vypadne, že se provdá, ožení, odstěhuje, že už nebude dávat podnět těm skrytým opatrným narážkám na to, že by se měl někam podít a žít vlastní život... atd atd.

A taky mě to hnětlo v noci, za tmy, když je v domě ticho. Jakoby i to ticho mluvilo nepříjemným tónem.

Popsalas to hodně plasticky. Hned jsem se v tom našel.

Plynové lampy. To ještě existuje? Když si tak člověk uvědomí, co všechno ještě existuje a přitom by existovat už vlastně nemuselo. Nebo nemělo existovat.

To je let co ses ztratil z tohohle světa a ta báseň pořád dělá, že tu jsi a miluješ a žiješ jako to, cos byl dokud jsi byl.

Líbí se mi to druhé.

Nádhera. Úplně to prožívám a představuju si v pestrých barvách. Hlavně u té kávy, to je tak příjemná každodennost, čiší z ní touha po klidu.

Doporučuji zůstat u svléká.

Já bych rád dosáhl diskuzí na téma Kam poezie směřuje, což se těžko rozpoutává, když to někdo utne slovy,, Tohle není dle mého báseň".

Čeho teda chceš dosáhnout takovým dílkem?

Z toho, že u básně, kterou nepovažuješ za báseň a těch je tu většina, zřídka kdy napíšeš kloudný komentář.

Tedy to bych do tebe nikdy neřekl. Nejen že se mi to nelíbí, ale tím, žes tam nenapsala adresáta, to beru jako dílo útočící na kohokoliv co ti kdy napsal nějaký komentář k dílu. Hlavně že ty se komentovat bojíš. Svoje názory zkus ventilovat jinak, prosím, poezie si takové zacházení snad ani nezaslouží. Hned se z toho stává angažovaná záležitost. Místo toho, aby tam bylo nějaké mravní ponaučení, se člověk dozví, že ani ty nemáš daleko k vulgaritám. Smutné.

Velmi zdařilé, velmi. Ano. Poslední odstavec to sice hodně pohřbil, protože z toho udělat citovou záležitost a vyčpěla z toho ta přírodní drsnost. Ale jináč pěkné.

shane: Co naděláš Shane, noví umělci staré publikum málokdy osloví. Ledaže nepřijdou s ničím novým.

Stejně si hrají jen na modernisty. Hehe. Kde už jen jsem tohle slyšel toho chlapečka říkat?

Zajímavý jinotaj.

Na mě je to příliš komplikovaná a odborná báseň. Netroufám si.

Ahoj nováčku. Vstupuješ na bitevní pole psanecké džungle velmi osobní básní a proto radím, opatrně. První negativní ohlas ti srazí hřebínek a přiměje se zamyslet nad svým vlastním uměním. Pro koho píšeš, jaké reakce očekáváš, a dají ti něco? Ne každý autor dovede psát o sobě a svých pocitech pořád. Hledej umění, konzumuj ho a zkus napodobit, usiluj o něco víc než o psaní pro zábavu, nebo odreagování... psanci to poznají a ocení. V opačném případě si budeš hledat čtenáře hůř. A čtenáře chce přece každý.

Láska prochází žaludkem a když se dost neprovaří, může ve střevech nadělat pěknou paseku.

Ach paseka! Na stráni s výhledem do údolí s koníčky...

Hledáš-li houbu, která by tě sexuálně uspokojila, najdeš ji v jistých mužských necudných partijích. (proč je to v množném čísle sám nevím. Takže v necudné jedné partii ano. Tak.) Co že ses vrátila na psance?