taky mám jednu kytičkovou - o chudobce:-) akorát není tak krásně romantická...:-(

Do očí padají ti kalná rána
zas jsi slovy promáchaná,
chudobko má ucouraná...

Zvonec zvoní a má hlava
v klínu Noci poklimbává,
rozpolcená, pochroumaná..

Vzduch nás dusí, znáš ta parná rána
ňadra studem namodralá
bolavá...a namáhaná...

A noc chutnala celá rubínově ..........

Dvě prostřední strofy a poslední trojverší mají něco do sebe. Zbytek mi přijde jen jako pokus o doplnění jejich významu, přičemž k těm dvěma působí jako pěst na oko.
Ovšem souhlasím s tebou, že vize dneška je poněkud pokřivená, o tom žádná. Stírají se morální hodnoty, zdravý rozum se často utápí v kalu a tupí vlivem povrchního a moderním životem rozmazaného náhledu na svět a tím, co dnešek považuje za "běžné a normální".

zůstal mi dojem tance na ostří nože..

ale čekání taky není pořád jenom řešení.....řiká se, že zadarmo ani kuře nehrabe....tak proč by se dveře samy otevíraly?...pokud by se vůbec otevřely...?

je zvláštní, když nějaký přítel odejde a zanechá za sebou jen ticho. ... já své dětství prožila v podstatě sama. Proto mi tenhle příběh, zní trošku i jako pohádka, nebo síš balda......ale nějak uvnitř mě vím, že je tio vlastěn příběh jednoho lístku té sedmikrásky, co držela ta dívka v ruce a předala ji dítěti za plotem.....přátelé by se neměli rozcházet:-(..

ten obraz je vážěn úžasný, nedivím se, že tě inspiroval k taknádhernému dílu

snílko, snílečko...

stejně tak jako všechny cesty vedou do Říma, tak jde každý svou svou špatnou cestou. Takovéto citáty jsou už tolikrát vyřčené tolika lidmi... že se z nepřeberného množství těchto vět slovních spojení stává hromada šrotu.

já se taky přidám...proti zvyku bojovat lze....to máš jako s odvykáním kouření:-)...nebo s drogovými léčebnami......to by pak lidstvo vyhynulo jen proto, že by se neuměli nc odvyknout. Horší je, když si navykneš na nějakou denní činnost, která pak najednou přetane, tak potom s tim mužeš bojovat, nebo se s tím smířit, ale není to nemožné.

zvláštně dynamické

...chtěl byhc být loďkou,
vplout do tvého přístavu,
chtěl byhc být loďkou,
mít plachty z modrých krystalů....
nevyřčených myšlenek...

ti řeknu, jka nemám ráda rýmy, tak tahle mi obsahově řekla hodně...ty pocity..

nojo..holt profíkem se člověk nerodí:-D...

Ahojda, tak sem si vyhranila čas:-) a dokopala jsme se si od tebe zas něco přečíst - abych se přiznala, takhle povídka jak byla krapítek delší, tak ten konec za tím udělal takovou tečku, razantní tečku. Je to ironie a bohužel se to děje v životě.

....silné...

padla na mě depka.....nechceš psát třebas romance?:-D

...trochu mi tu schází poenta...trochu to rozepiš...co reálnějšího ji trápilo? čeho se tak obávali? proč seděli na vrcholu mrakodrapu?

nemáš v plánu to uvést na divadelní prkna, alespoň ochotnická:-D

rozhodně jsi přišel aspoň na to, čeho se bojíš. A dkdyž přijdeš na tohle, dá se s tím něco dělat. No ne?