Když jste malí a nemůžete dělat nic.
přidáno 06.03.2008
hodnoceno 4
čteno 663(13)
posláno 0
Naposled


Hlavu zabořenou ve svém péřovém polštáři. Rukama si mačká uši, aby neslyšel. Kroutí se do klubíčka, aby zahnal strach. Přikrývá se pod peřinu, aby měl pocit, že není. Šestiletý hoch. Hubený s modrýma očima a hnědými krátkými vlasy.
„Prosím, nech ji být,“ šeptá si do polštáře a zuřivě si drží uši. Ale i přesto slyší křik a pláč. Křik a pláč své maminky. Křičí ve vedlejším pokoji.
„Prosím, už ji nebij, nech ji být,“ opakuje stále dokola a pomalu natrhává svůj polštář, jak ho vší silou mačká svými malými prstíky. Je to každý den, každý večer. Vždy ten stejný pláč, stejný křik. Jeho malá hlavička není schopna pochopit, proč se ten pán tak ošklivě chová k jeho mamince, ale ví, že na ni není hodný. Maminka jde spát. Políbí ho na čelo a řekne mu: „Dobrou noc, broučku, a neboj, všechno bude dobré.“ Pak odejde do ložnice. Zavřou se dveře a začne křik, pak rány a pláč. Ten pláč, co mu trhá uši, co mu propichuje bubínky. Ten křik, který mu vhání slzy do malých očí. A slzy se derou ven i přes zavřená víčka. Řasy má pak slepené a bolí ho otevřít oči. Každý večer usíná a prosí, aby bylo ráno. Aby ten zlý pán odešel... ale on zůstává.

***

„Dobrou noc, broučku, a neboj, všechno bude dobré,“ dává žena středního věku a hubené postavy polibek na čelo svému malému synovi. „Zavři očíčka a spinkej, pokus se usnout co nejdříve, mám tě moc ráda, synáčku můj.“ Urovnává přikrývku na tělíčku malého chlapce, vstává a odchází ke dveřím pokoje. Kráčí pomalým krokem, jakoby tušila, že za dveřmi je něco zlého. Drží kliku v ruce a pomalu otvírá.
„Maminko!“ vyhrklo ze sebe zmatené dítě. Žena zavírá dveře a přikleká zpět ke svému synovi.
„Copak broučku, spinkej,“ hladí ho po hlavičce a strká mu přečnívající vlásky za uši.
„Proč tě mlátí?“ popotahuje a snaží se zadržet pláč.
„To bys nepochopil, nemysli na to. Nic se mi nestane. Musíš usnout a všechno bude dobré,“ opírá své čelo o čelíčko svého syna.
„Ať odejde,“ vyšeptává ze sebe již se slzami v očích.
„Neplakej, musíš usnout, spinkej zlatíčko.“
Vtom se ozývá rána venkovních dveří a mužský křik: „Kde jsi sakra!“
„Maminko...“ snaží se chytit vstávající ženu kolem krku.
„Spi!“ odtrhává svého syna a odchází z pokoje.
„Co tam ještě děláš u toho spratka!? Proč už nespí!“ křičí muž v kožené bundě a riflích, když si rozvazuje tkaničky.

***

A tak to jde den po dni. Vždy ten stejný scénář. Ale on už to nemůže vydržet. Nechce. Jeho maminka trpí. Jenže je moc malý, aby něco udělal. Nemůže mamince pomoct. Dokonce mu to zakázala.
„Au, prosím, ne!“ slyší opět svou maminku.
Boří hlavu ještě hlouběji do polštáře, snaží se usnout, ale nemůže. Stále v hlavě slyší ten křik. Křik, v němž je bolest větší, než kterou kdy cítil. Do prstů chytá křeč, která mu probíhá do celého tělíčka. Kolena má téměř u nosu a přikrývku přes hlavu. V té tmě vidí před očima, zcela jasně, tvář své maminky. Tu milou, krásnou tvář. Úsměv, ten nejkrásnější úsměv na světě. A monokl pod okem. „Né!“ zahryzává se do polštáře...
Křik z pokoje najednou utichá. Teď se utápí v tichu a v nevědomosti. „Maminko,“ opakuje stále dokola. Pod dveřní škvírou se objevuje stín nohou. Klika se pomalu dává do pohybu. Po očku, škvírou pod peřinou, sleduje otevírající se dveře. Zavírá oči a třese se strachem. „Jdi pryč, nech mě být, nech mě být,“ šeptá si do polštáře. Rozsvěcí se. Tmou pod peřinou prolétává paprsek žlutého žárovkového světla. Vší silou drží zavřené oči. Peřina se z něj strhává a on v klubíčku leží dále nehybně, jakoby spal. Čísi ruce ho zvedají do náruče. Cítí vůni své maminky. Pomalu otvírá víčka.
„Maminko!“ objímá ji prudce kolem krku.
„Neboj se, už to bude dobré. Jdeme k babičce,“ navléká přes sebe a syna teplou bundu a odchází z domu.
„A už se nevracej, ty krávo jedna,“ řve na ni mužský hlas.
Zabouchává dveře a schází ze schodů: „To bylo naposled, zlatíčko. Už nikdy. Nikdy víc...“

ikonka sbírka Ze sbírky: Životabudič

přidáno 15.03.2008 - 18:49
Dobře napsané. Podobné téma jsem i já zpracovala ve své povídce Strach. Jinak chválím, líbilo se mi, jak jsi to pojal.Hodně inspirace do další práce.
přidáno 09.03.2008 - 00:00
hm, bohužel jen z něj... =/...
přidáno 08.03.2008 - 16:00
hodně silné... a bohužel v některých případech i ze života...
přidáno 06.03.2008 - 19:51
....silné...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Naposled : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Prohraný život
Předchozí dílo autora : Ztracená

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku