Jak snadno a rychle... se dá o vše přijít...
přidáno 07.03.2008
hodnoceno 2
čteno 984(13)
posláno 0
Prohraný život


Do malého, skromně zařízeného pokoje dopadají sluneční paprsky. Jarní ptactvo si prozpěvuje v korunách stromů a malé děti hrají fotbal na trávníku. Branky mají vyznačené pomocí svršků svého šatstva. Z okna vše pozoruje hubená postava mladého muže, který si pohrává se svou malorážkovou zbraní. Vlasy má, ač mlád, velmi prořídlé. Kruhy pod očima jsou důkazem nepřetržitého bdění a třesoucí se prsty jen završují tento úkaz lidské trosky. Torza bez duše. Svýma očima pozoruje pojistku na zbrani. Zatím je zajištěná, ale pravý palec se chystá změnit její polohu. Třese se. Váhá.

„Co že jsi dnes tak veselý?“ ptá se žena středního věku, umývajíc nádobí, svého syna. Mladého muže s mírně prořídlými hnědými vlasy a jasnými rysy ve tváři.
„Veselý? Vždyť to já jsem přeci stále, nebo máte jiný pocit maminko?“ odpovídá, když pokládá hrnek s čajem na stůl, u něhož trůní již několik desítek minut.
„Od té doby, co vsázíš, tak moc veselý nebýváš,“ dívá se sarkasticky žena na svého syna, který jí na tuto poznámku odvětuje pouze mírně ironickým úsměvem.
„Prostě se mi nedařilo, ale teď se všechno změní. Jeden jasný zápas a všechny problémy budou pryč.“
„Znám ty tvé tutovky, jen abys na ten hazard jednou nedoplatil, milý synu.“
„Ale maminko, nebojte se, vždyť vy jste svým způsobem také hazardérka,“ poklepává přitom sebevědomý hoch na lístek ležící na stole.
„Padesát korun na sportku není hazard. Hazard je vsázet peníze, které potřebuješ k životu a dělat si kvůli tomu dluhy. To je ta hranice mezi hrou a hazardem, kterou není radno překročit,“ uklízí žena nádobí nemajíc tušení v jaké situace se syn nachází.
„Já vím, nebojte se. Mám vše pod kontrolou,“ dává chlapec pusu na tvář matce a míří ke dveřím. Obléká si hnědé kožené boty a starou tmavou bundu. Bere si klíče a odchází pryč.

Prochází kolem Vysoké školy ekonomické, na kterou dříve chodíval. Studií zanechal teprve nedávno. To protože neměl peníze na školné. Své matce o tom pochopitelně neřekl. Nepochopila by ho. Vyčítala by mu jeho chyby a stále by mu připomínala, jaká to byla hloupost. Přes ulici, na dětském hřišti, vidí malé děti, jak hrají pogy. Hlavou se mu motají vzpomínky na dětství. Na to, jak také hrál tyto dětské hry, i když za jeho doby se hrály spíše céčka a kuličky. Jeden z chlapců právě vyhrál. Bere své vyhrané pogy a odchází pryč. Přesně tak, jak se to má dělat. Přestat v tom nejlepším. Pamatuje si na to, jak mu dříve také stačilo vyhrát pár céček a s dobrým pocitem jít domů a tam si trofej prohlížet a být na ni hrdý. Jenomže to mu začalo být málo. Vzpomíná na svou první vyhranou pětikorunu, ale také na svou první prohranou desetikorunu, kterou měl na svačinu. Až do odpoledne byl o hladu a doma na sobě nedal nic znát. „To byly časy,“ kroutí hlavou do stran a jde dále. Míří na Letnou. Sparta tam hraje pro něj životně důležitý zápas. Kurz bookmakerů je jednoznačný. Výhra Sparty je jasnější než zítřejší východ slunce.
„Hej, hej!“ troubí na něj mladý muž z jedoucího auta. Bartoloměj se otáčí a čeká až k němu vůz dorazí. Středně vysoký muž podsadité postavy vylézá z auta. „Co, že jdeš pěšky? Kdes nechal toho svého miláčka?“ přistupuje a podává mu ruku.
„Nazdar, Vojto. Mám ho v opravně,“ potřásají si rukama.
„V opravně? Já myslel, že je nezničitelnej? Kam jdeš? Taky na Spartu? Pojď, já tě svezu, nasedej,“ otvírá Vojta dveře u spolujezdce svého vozu.
„Ne, to je dobrý, dík. Ještě si cestou musím zařídit pár věcí. Uvidíme se až na stadiónu.“
„No tak teda dobrá, ale přijď včas,“ mává Vojta na Bartoloměje. Nasedá do vozu a odjíždí pryč rušnou ulicí.
Auto v opravně. Jak podlá lež. Bartolomějovo auto bylo sotva rok staré a nikdy nemělo žádnou poruchu. Musel ho prodat, aby získal peníze, které by mohl vsadit. Prodej auta byla jeho poslední šance. Ale hned jak Sparta vyhraje, koupí si ho zase zpět. A nikdo se nic nedozví.

Jde dále. Nastupuje do tramvaje plné lidí. Nic neobvyklého v Praze. Přidržuje se madla. Naproti němu stojí malá důchodkyně, která má co dělat, aby zůstala na nohou. Z kapsy od pláště, jenž má na sobě, jí vylézá peněženka. Každou zatáčkou, každým cuknutím tramvaje peněženka stále více vykukuje z kapsy. Tramvaj zastavuje na zastávce a důchodkyně se snaží prodrat mezi lidmi. V tom jí peněženka padá na zem přímo k nohám Bartoloměje. Jistě v ní má nějaké peníze, které by se mu více než hodily. „Nejsem přeci zloděj,“ přemlouvá sám sebe. Sklání se pro peněženku a vybíhá za starou paní. „Počkejte, počkejte, něco vám vypadlo,“ volá na bezbrannou stařenu. Ta se otáčí a s udivením si bere zpět svou ztracenou věc. „Děkuji ti, mladíku, opravdu, moc děkuji,“ hladí stařena Bartoloměje dlaní po levé paži. Uklízí si peněženku do kabelky, aby jí nemohla opět vypadnout a odchází směrem do metra. Bartoloměj pokračuje na opačnou stranu nežli stařena. Po chvíli dochází k Vltavě a hledí na její hladinu. Ta si klidně pluje. Občasné zafoukání větru tvoří malé vlnky, ale jinak je voda téměř bez hnutí. Tak čistá a jasná. „Kéž by taková byla má mysl,“ napadá Bartoloměje. Vytahuje z kapsy malý bloček, v němž má založené všechny důležité papíry. Vyndává z něj tiket. Prohlíží si jej. Už jen jeden zápas a je to. Arsenal porazil Blackburn, Lyon zase Méty a nakonec i Barcelona jasně převálcovala Zaragozu. Teď už jen Sparta proti Příbrami. Příbram je poslední v lize. Sparta suverénně vede. Kurz je pouhých 1,2 na vítězství domácího týmu. Ve spodní části lístku je částka, jež Bartoloměj může vyhrát. Celé dva miliony a jedno sto tisíc korun českých. Částka, co by mu zpravila život. Na druhé straně je však i suma, jež Bartoloměj vsadil. Šest set šedesát tisíc korun. Vše, co nastřádal. Prodal auto a zbytek si půjčil za nelidsky vysoký úrok. Půjčuje si, aby splatil dluhy. Moc dobře si uvědomuje, co by se mohlo stát, kdyby Sparta nevyhrála, ale nepřipouští si to. Odstupuje dále od zábradlí, u něhož postával a dává se směrem ke stadiónu. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Zápas začíná přesně v šest. Je nejvyšší čas.

Už je téměř před stadiónem. Ještě se zastavuje, aby si zapálil cigaretu. Snaží se nepřipouštět si zlý konec, ale nervozita již ovládla celé jeho tělo. Sahá do kapsy pro zapalovač. Vtom ho zezadu popadají dva muži za rameno a táhnou ho pryč. Zacházejí s ním do nedaleké úzké uličky a tam ho přirážejí ke zdi.
„Milý Bartoloměji,“ promlouvá na něj třetí muž, který čekal v uličce. Má na sobě sako a na první pohled vypadá, jako slušný člověk. „Jistě víš, proč tu jsi,“ ohrnuje si rukávy u zápěstí.
„Samozřejmě, pane Bylary. Přísahám vám, že vám ty peníze vrátím. Opravdu,“ snaží se Bartoloměj přesvědčit muže, který je po městě znám svou pověstí lichváře. Dvě gorily, které přitáhly Bartoloměje vypadají, jako by povolání drtičů kostí měly v krvi. Chytají Bartoloměje za ruce a dávají mu je za záda, aby se nemohl bránit.
„Moc rád, bych ti to věřil. Ale dlužíš mi nemalé peníze a navíc se mi doneslo, že nejsem jediným, komu dlužíš,“ chytá Bartoloměje za tváře a mačká mu je k sobě. Po chvíli ho zase pouští.
„Já vím, pane, ale skutečně. Zítra vám všechno vrátím. Přísahám,“ oddechuje nervózně Bartoloměj.
„Půjčil jsi si ode mě sto tisíc. S úroky už mi dlužíš sedm set tisíc. Kde chceš vzít takové peníze za jeden den?“ vráží útočník Bartolomějovi pěstí přímo do břicha.
„Opravdu. Mám vsazeno. Přísahám. Sparta vyhraje a vše vám vrátím. Skutečně!“ snaží se Bartoloměj nabrat vyražený dech.
„Ale jestli ne! Můžeš prosit boha o zázrak,“ udeřuje Bartoloměje ještě třikrát do téže místa, až se oběť klátí k zemi. Gorily i s panem Bylarym odcházejí pryč.
Bartoloměj vstává a pomalu oddechuje. Rukou se drží za bolestivé místo. Pomalu vychází z uličky a míří ke vchodu na stadión.
„Barte!“ křičí na něj Vojta, který přibíhá zpoza rohu, „už jsem si myslel, že nedorazíš.“
„Já přece vždy,“ dýchá stále ještě ztěžka Bartoloměj.
„Stalo se ti něco?“
„To je v pořádku, jen jsem špatně polkl. Jdeme.“
Bartoloměj i Vojta procházejí vchodem na stadión. Nechávají si zkontrolovat lístky a míří na svá místa. Tribuny jsou téměř zaplněn. Už v tomto zápase může Sparta slavit titul, pakliže zvítězí. Dvojice usedá na sedačky a nervózně čeká na výkop. Hráči vybíhají na trávník. Fotí se, a pak se všichni navzájem zdraví. Sparťanští hráči jsou v jejich typicky rudých dresech. Příbramští zase v jejich barvách. Žlutých. Hráči se staví kolem středového kruhu. Rozhodčí píská do píšťalky a hra začíná. Sparťané okamžitě valí první útok na soupeřovu branku, ale střílí mimo.

Čtvrt na sedm. „To je hodin,“ říká si Bartolomějova matka, která se právě chystá na noční směnu do své práce. Ještě se vrací do kuchyně a bere si tiket na dnešní tah sportky. „Třeba to vyjde, kdo ví,“ strká si lístek do kapsy a odchází do práce.

Fanoušci obou týmů křičí svá vítězná gesta. Sparťané stále nemohou vstřelit branku, ač k ní mají velice blízko. Dokonce už nastřelili i tyčku, ale nic více z ní nebylo. Hráči Příbrami se ještě nedostali ani na dostřel sparťanské branky.
„To je jasnej zápas todleto. Je jenom otázka času než jim ho tam fouknou. Můžeme slavit titul!“ křičí Vojta na Bartoloměje, který ho sotva slyší, ač je od něj sotva třicet centimetrů.
Hráči Příbrami se poprvé dostávají na polovinu Sparty. Centr míří do vápna a tam obránce stahuje útočníka k zemi. Rozhodčí píská a ukazuje na bod pro pokutový kop. Fanoušci Sparty pokřikují vulgární hesla směrem k rozhodčímu, ale nic už se nezmění. Bartolomějovi se svírá hrdlo tak, až se mu špatně dýchá. Míč si staví hráč Příbrami. Rozbíhá se. Střílí. Brankář letí na druhou stranu a míč je v síti. Příbram vede jedna nula. Fanoušci jsou v šoku. Rozhodčí píská první poločas a Bartoloměj zůstává přikován ke své sedačce.
„Vstávej, to ještě otočíme. Vždyť to nic není,“ říká Vojta téměř s jistotou v hlase. „Pojď, dáme si pivo než začne druhej poločas.“
„Já nechci, zůstanu tady,“ odpovídá Bartoloměj a stále bez hnutí pozoruje hrací plochu, z níž se trousí hráči do kabin. Vojta odchází ke stánku s pivem. Stadión se o přestávce vylidnil téměř na polovinu. Většina lidí jde buď na toaletu, nebo se občerstvit. Ty šťastnější a rychlejší stihnou oboje. Ostatní přijdou na druhý poločas o něco později.

„Zapni prosím tě rádio, Jani, za chvíli mi táhnou sportku. Třeba to dnes vyjde, přeci to už někdy musí vyjít.“
„Ty to pořád vsázíš? Že tě to baví. A co ten tvůj kluk, jak se mu daří?“
„Bartoloměj? Ani nevím, poslední dobou se moc nevidíme. Je stále někde pryč. Asi má moc školy,“ odpovídá Bartolomějova matka své kolegyni u výrobního pásu.
„Tak už ti to hraje, v kolik to tam bude, Maruš?“
„Nevím, kolem osmé hodiny, myslím,“ zastavuje na chvíli svou práci Bartolomějova matka a přemýšlí nad časem losování.
„Tak to máme ještě času,“ pokračuje v práci kolegyně v přibližně stejném věku, jako Marie.

Hráči už jsou opět na hrací ploše a druhý poločas začíná. Tribuny už se opět zaplnily a Bartoloměj je pln očekávání. Sparťanští hráči začínají ještě aktivněji, než v prvním poločase a obléhají branku soupeře. Obrana je však bezchybná a odvrací jeden útok za druhým, a když už se Sparťané dostanou ke střele, zasáhne brankář Příbrami. Ten vykopává míč na svého útočníka, který je na polovině soupeře zcela osamocen, jenomže obránce dělá chybu a padá na zem. Útočník se řítí na branku zcela sám a nekompromisně zvyšuje na dva nula. Bartoloměj má černo před očima. Pokřiky fanoušků mu splývají a vše kolem něj se zpomalilo. Nevnímá ani neustále optimistického Vojtu, který bezustání opakuje něco ve smyslu, že se to otočí.
Sparťané se stále snaží, ale běží už osmdesátá minuta utkání a je téměř jasné, že tři góly už nevstřelí. I brankář Sparty se vydává do útoku, jako poslední šance na zvrat v zápasu, ale Příbramští odvracejí rohový kop a přes polovinu hřiště nakopávají balón do prázdné branky a zvyšují na tři nula. Sparťanští fanoušci se vydávají na odchod ze stadiónu ještě před konečným hvizdem. Bartoloměj zůstává na svém místě jako přibitý.
„Pojď, půjdeme taky. No co, tak se prohrálo. Oslavíme si titul v dalším zápase,“ říká Vojta svému kamarádovi. Ten pomalu vstává a beze slova odchází.
„Chceš hodit domů?“ ptá se ho Vojta postávaje u svého vozu. Bartoloměj kýve hlavou do stran a odchází pryč.

„Tažená čísla nedělního slosování sportky jsou dva, pět, šest, osm, devatenáct a dvacet jedna. Případným výhercům gratulujeme,“ ozvalo se z puštěného rádia.
„To není možné! Vyhrála jsem, vyhrála!“ raduje se Marie při pohledu na svůj tiket.
„Opravdu, to není možné, ukaž!“ nevěří ji Jana.
„No skutečně, vsadila jsem narození Bartoloměje. Druhého května devatenáct set osmdesát šest a dvacet jedna. Jeho věk. To není možné, děkuji bože, děkuji,“ kouká Marie ke stropu haly s dlaněmi u sebe.
„To bude mít kluk radost, až mu to sdělíš, co?“ směje se Jana na Marii.
„Už abych byla doma. To bude Bartoloměj koukat,“ oplácí jí úsměv.

Bartoloměj mezitím kráčí kolem Vltavy. Je u téže břehu, u něhož stál před několika hodinami. Drží v ruce lístek, který mu mohl dát život do pořádku, ale naopak mu ho definitivně zničil. Trhá ho na kousky a útržky vhazuje do řeky. Jednotlivé kousky papíru se okamžitě rozmáčejí ve vodě a pomalu klesají ke dnu. Bartoloměj se odvrací a míří domů.
Jeho matka tu není. Z noční směny se vždy vrací až kolem desáté hodiny ranní. Bartoloměj nemůže usnout. Polehává ve své posteli a kouká na strop. Netuší, jak dlouho leží. Myšlenky má naprosto prázdné. Není schopen klidného a rozumného uvažování. Jen v jednom má jasno. Jeho život je v koncích. Bylary si ho najde a zabije, pokud mu nezaplatí.

Venku se začíná rozednívat. Bartoloměj vstává a sedá si k oknu svého pokoje, do něhož už v plné síle dopadají sluneční paprsky. Jarní ptactvo si prozpěvuje v korunách stromů a malé děti hrají fotbal na trávníku. Branky mají vyznačené pomocí svršků svého šatstva. Zlomeným výrazem v tváři pozoruje hochy, jak vstřelují jeden gól za druhým. V korunách stromů radostně skotačí malá ptáčata, kterým jejich matka přinesla první potravu. Bartoloměj se třese. Váhá…
„Ta Sparta tomu ale dala co! Takhle to projet!“ ozývá se zpoza okna od hloučku dětí hrajících fotbal. Palec odjišťuje pojistku a hlaveň míří na spánek. Jeden pohyb ukazováku a je konec… bílá zeď se zbarvila do sparťansky rudé barvy.

ikonka sbírka Ze sbírky: Životabudič

přidáno 15.03.2008 - 19:27
Ahojda, tak sem si vyhranila čas:-) a dokopala jsme se si od tebe zas něco přečíst - abych se přiznala, takhle povídka jak byla krapítek delší, tak ten konec za tím udělal takovou tečku, razantní tečku. Je to ironie a bohužel se to děje v životě.
přidáno 10.03.2008 - 21:01
Dobře napsaná povídka. Máš-li rád příběhy ze života, zkus se podívat do mého autorského šuplíčku. Třeba i Tebe potěší některé z mých děl, tak, jako jsem se při čtení toho Tvého potěšila já a nemohla jinak, než dočíst až do konce. Přeji hodně inspirace i nápadů do další práce.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Prohraný život : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Smrt vojáka
Předchozí dílo autora : Naposled

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku