... teď ses hodně seknul compadre.

nomen omen. Už z názvu čouhal Homér.

a ty? jsi si jist, že máš duši?

Ciryl Hoschl by měl radost, páč ty jsi skrytý talent a případ pro psychiatra. Přečíst si něco od tebe, nebo celé odpoledne pít absint - vyjde to na stejno, chlope.

i tenhle počin se mi líbí. Snad tím, že ve své stručnosti vystihl to co šlo říct i hromadou slov ale ne tak hezky a srozumitelně

Velmi povedené. Ten začátek by mohl být klidně politickým heslem.

Zasloužilo by si to lepší název. Když čtu o dunící ozvěně v tunelu a ten zbytek atak, nenapadá mě skorem, že by šlo o něco citového.

Trochu mi to připomíná Smrt v Benátkách. Krása na dosah, přec nedosažitelná. A autor si v skrytu duše přeje, aby to tak zůstalo, neb, ač si to sám neuvědomuje, potěšení mu přínáší pouze to, že se smí tou krásou kochat.

zaplnili jsme tu už tolik místa, že si toho ani nevšimne. A na tvých slovech něco bude ano. Vlastně je to jako s hudbou, nové styly a způsoby s sebou nesou možnosti jak překračovat hranice žánrů a to sebou nese i otázku je-li třeba hudba ještě hudbou, když se v ní nehraje ani nezpívá...a ani já se necítím vyřešit problém co ještě je a co už není básnička.

chybí mi tam jistý melodramatický aspekt, něco co dává slovům víc než funkci informativní. Slova by v poezii měla mít hlavně funkci popisnou, to mi tu chybí.

neříkám že nemá, ale postrádá to jisté prvky, které dělají básničku básní, osobně mám taky rád cizí názvy v poezii (jsem futurista).

tohle vlastně není báseň

tohle je celkem dobré

Ty jase za oknem, kdo jsi a zdali znám tě?
Kdos, že zatrpklým tě krutým měřím perem?
Kdos, že zní mi veršé tvé co zaschlá rtěnka na rtě?
Kdy styl svůj ztratils a jiným dal ses směrem?

píšeš básně pro Nostalgika a opačně, je to tak bijící do očí až je mi z toho zle. Proč? Proč vás dva vůbec číst a hodnotit? Vám jsou komentáře putna, nezajímají vás ať jsou jaké jsou. JÁ nehodlám tupě přikyvovat. Ani se nevyvíjíš, píšeš to samé a je ti to jedno. A on taky. Já nehraju.

Od kohokoliv jiného bych věděl, že vše co dává do těch veršů dává i do lásky o které tam píše. Ty máš rozhodně lepší vyznání, vyznání, která se tak kostrbatě nesnaží jako tady. Vyznání, které je nenucené. Tohle je nucené až hrůza.

ten kluk je moc hezký a ta básnička není tvůj styl, to se mi líbí.

Nepochybně kontroverzní počin. Je nasnadě hledati analogie v soudobé literatuře neb snad i v dílech klasiků, žel nejsem vzdělán dosti bych jal se zde kázati o rozdílech učiněných komparací světových děl podobného typu s tvým, snad jednou kritik vzdělanější nahlédne tvůj počin z hlediska historického odstupu. Leč přehlédnu-li jasný materialismus čišící z tohohle...co to je? básněň či něco na pomezí, spatřuji v hlubinách nepovědomělého zákoutí myšlenek autorčiných, že myšlenky její s trajektorií meandrofilského pera anož držíce v ruce opisuje její slova, jsouce obdařeny hendikepem nemluvnosti a neslyšitelnosti zvícího šelestu horského vánku, byly jsou vzdáleny pravdě skryté v zahalené světnici duševního jsoucna, které není možno býti nahlédnuto rovněž oku čtenářů, byť po něm asi touží nejvíce.

Zkrátka neřeklas všechno cos chtěla. Tak to působí.

Divím se, žes tuhle hrůzu ještě nedal pryč.

růžová Paříž