To není pomluva, to je přece poklona. (tu nabídku deseti piv beru)

Co jsem na psancích naučil jsem se číst i básničky autorů s jejichž pojetím poezie se nikdy neztotožním (antidiakritická Delivery, Veronika, surový sociální Homér, apod.) nebo kteří už kapitulovali před češtinou a spoléhají se na formu a obsah, byť jim to nelze z mnoha příčin klásti za vinu. Zjistil jsem totiž, že je poněkud předčasné jejich talent zavrhovat, protože v básních, které napsali, se odráží jejich styl - to jest vlastně střípek osobnosti, bez kterého by byli zcela nezařaditelní.
Patříš sem i ty. A ačkoliv jsem byl napočátku upřímně zděšen, že na češtinu nekladeš nároky, už jsem to jaxi přijal a nehodlám to nijak kritizovat, stejně by to nemělo účinek. Je proto důležitější se u tebe v kritikách zaměřit spíše na pojetí a myšlenku.

Co bych tady tak vytknul? Má se všeobecně za to, že básně o lásce je těžké psát tak, aby vynikly, protože jich je ,,hafo,, ovšem ctí se snaha vetknout citovým projevům písemnou podobu. Vtip je v tom umět vybočit (pokud si kladeš umělecké nároky, pokud ne, pak je tento odstavec bezpředmětný).
Další věc je básnická forma. V básni by se neměla v rychlém sledu za sebou opakovat tatáž slova (jako jsou-jsou, láska-láska, já-já..atd.), básník tím dává najevo, že má jen omezenou slovní zásobu a nedokáže najít v češtině jiný tvar, nebo to jjinak opsat. Třeba by stačilo napsat: Cesty lásky klikaté jsou a zrádné. A bylo by to bez těch obtížných čárek (za kterými se dává mezerník) a znělo by to tuším i lépe. Poetickým oříškem jsou tolik diskutabilní rýmy. S těmi lze zacházet dneska už libovolně, ale podle nich (pokud v básni jsou) čtenář pozná, s kým má tu čest. O rytmice nemluvě, tam to platí taky.

Máš dobrou kompozici, to jest dokážeš se vyvarovat strčit pointu někam doprostřed. Dokážeš báseň vygradovat z naturálního podtextu časně jarní lyrické krajiny až po vysoce myšlenkově bohatý popis životní zkušennosti. Ctíš poměrně pravidelný verš a diakritiku a interpunkci, to je dneska vzácnost (ačkoliv těch čárek tam máš až běda).

Doufám, že můj komentář vyzněl spíše kladně. Bon voyage, mon ami

Poněkud neadekvátní a zaujatý komentář, ne?

Odhlédnu-li od rýmů a pominu-li fakt, že je to báseň o psychologických termínech, zbyde mi pojetí, které má své plus v tom, že mezi narcismus, Já, schizofrenie apod. vneslo jakési příbuzenské vztahy.

Tedy ta snůŽka je pravda faux pas.

Jo jo, tohle je taky veritas. I když symbolická. Srdci se jako orgánu dost nadržuje v poezii. Za všecko může mozek, to je jasná věc. Proto třeba je to srdce s velkým S.

Hezky jsi popsal dilema, jak postupovat při rozhodování citových záležitostí. Věčné dilema. A krásné na tom je, žes řešení nenašel. Že jsi z toho udělal bezvýchodnou situaci (což skutečně tohle dilema je).

No, mohu-li rozvést ten komentík, pak takovou pohádku bych si asi taky přečetl, ale rozhodně ne dětem.

Vida, vida ho, Homéra. Zas něco, co se dá číst. Máš v té své sociální epice markantní kvalitativní výkyvy, všiml sis? (bereš-li jako měřítko sociální náboj) Takový zbloudilý náboj tě už dávno trefil, ani o tom nevíš. Tvoje básničky se hodí k pivu a buřtům. (Ty moje zas k vínu a něčemu sladkému) Přes všechnu tu hrubou všednodenní životnost se dycky musím ve tvych básničkách zastavit a žasnout nad tou skrytou pravdou o které píšeš.

Dobře píšeš (většinou). Tohle bylo jedno z lepších věcí.

Jedna věc mě ale zaráží. Proč tě tak přitahuje psát tuhle socpoezii, když (stejně jako já) vidíš (aspoň takový dojem z těch básní plyne) lidi jako nositele záporných vlastností, prostě špíny a zvrhlosti a pohrdání atd.?

Moc hezky napsáno. Člověk v tom cítí zpomalený čas. Jak kapky padají dlouhé minuty na chodník, kde v kalužích dělají vodní sítě a potměšilý umělec pátravým pohledem zpodklobouku hledí vzhůru, kdo mu to ruší jeho kruhy.

áha. Teď mi to došlo. Taky jsem jednu básničkuz na tuhle polohu napsal (Na koni i bez koně). Pěkné dílko. Takové akorátní, nevyhrocené, nic neřešící, volně plynoucí a přitom mazlivé. A v některých místech cítím nuance vážnosti.
Jak se ti píše z dívčího pohledu? Je to těžší než psát za sebe, co?

jo, já si to musel vyhledat taky. Nechceš ten termín vysvětlit v nějakém úvodu?

Takéto otázky neriešim.

Asi takhle, dnešek se s dobou, kdy se narodil Beethowen vůbec nedává srovnávat, proto je ten příměr poněkud neadekvátní. Za druhé potrat nepotrat, pokud tomu nedokáže dotyčná sama předejít nebo jinak zabránit, je jen a jen na ní, jak se rozhodne a jak svůj úděl ponese. Asi si řeknete, že jsem cynik - možná.

Pokud jde o to, jestli je to jen otázka ženy, tak s tím rozhodně nesouhlasím. Otec má na dítě stejně tak velký nárok jako matka a pokud se oba dva neshodnou zda potrat ani nebo ne, tak je to problém.

Je dle mého názoru každého zodpovědnost, zda na svět přivede nový život, nebo ne. Pokud tak učiní, měl se snažit z toho svého výtvoru udělat něco, co bude světu k prospěchu (výchova).

Těžko je dneska moralizovat, když lidé dávno ztratili povědomí o tom, co je to zodpovědnost za někoho jiného než za sebe.

Nešlo by to napsat v jedné krátké větě?

Dovoluji si vztyčit výhružný ukazováček.

starý korejský básník Kim-Si Sup, který tvořil ve druhé polovině 14. století tuším, v jedné své básni říká, že jako umělec se dokázal přestat řídit básnickými pravidly. Že se nad ně povznesl.

No a tady toť to dílko mi připomnělo moji obhajobu u nakladatele, který měl pindy k formě mých básní. A já musel uznat, že má pravdu, šlo totiž o to, že jsem v nějaké básničce ne zrovna optimálně zvládl rytmus a tak. No a bylo mi řečeno, a já to uznal, že umělec dovede všechno (tedy jak myšlenku, tak obsah a formu) dokonale zpracovat do podoby, která je ukázkou toho, že mu to dalo práci. No a tady jsou tím kamenem úrazu rýmy.

Dílo se rýmuje, všechna čest, ale v tak dlouhých řádcích, že kdyby to někdo četl, tak by ty rýmy vůbec nepostřehl. Čili pak je trochu zbytečné je tam cpát.
Laicky řečeno, působíto hrozně strojeně a tím pádem i neupřímně. (aspoň já to tak cítím). Doporučil bych buď to vyumělkovat úplně, okleštit a říct stručně, nebo a to je druhý extrém, na formu se úplně vykašlat a psát to ještě uvolněněji.

Je ale marnost nad marnost opravovat dílo, jen proto, že nějaký REJPAL má pindy. Hodně zdaru.

Vtipné.

Docela nedávno, nějaký neznámý kluk nám u přehrady nabízel jointa. Kupodivu ho všichni slušně odmítli. Bylo mu to k smíchu.

Kdybych kouřil, asi bych neměl zábrany.

A což teprve ten pocit! Zase jsi posunul lidstvo o pět centimetrů dopředu.

To se mi líbí. Je to vtipně pojato.

Puero ten tajný logický vzkaz rozluštil. Výsledek je 1,3,12. Za rok 12. března nás čeká invaze mimozemšťanů. Autor s nimi komunikuje a toto je jasné poselství. Vše je hotovo, můžete přiletět.

Bůh nám pomáhej. Nic nás nezachrání. (šifry mi dou)

Incarmen, čtu už tvoje druhé dílko a vidím v něm jasné obrysy toho předešlého. Má v sobě takový......no, těžko popisovat tvůj styl, když jsem si od tebe přečetl jen dvě, takže to okomentuju jindy.

Je zajímavé, jak se mužské a ženské básně od sebe dneska drasticky liší. Holky píšou s takovým citovým nasazením a kluci zas s romantickým vhledem na věc.

Rozhodně si od tebe ještě pár básniček přečtu. (Ani tak ne proto, že by mě tvá tvorba tak nadchla, jako spíše studijně. Jo, trošku si ten tvůj styl prostuduju, rozšířím si obzory.)

Je to hluboké.

Osobně zastávám názor, že básničky o pocitech, dojmech, lásce a jiných abstraktních rádoby životadůležitých věcech by se měly psát s takovým odlehčeným nádechem. Aby se k nim čtenář pročetl rozumem ne písmeny. Je důležité zbavit pocitové básničky těžkých a kostrbatých aspektů jako jsou knižní výrazy (leč - inu proč to nepoužít, ale nějak plynuleji), vynucené rýmy - nejlíp ty infinitivní a koncovkové se kterýma není žádná práce, a taky psychologickoantická slova (hodnoty, hřích, stud, apod.).

Ano, můj názor je, že čím je básnička odlehčenější, čím víc nenápadných obratů obsahuje, tím spíš čtenáře směřuje k tomu, k čemu by jej směrovat měla.

Nu. Pocitovky, prostě nemusím.