Hrubě

Že čas letí jak tažná husa,
co se vrací na místa kde je jí dobře,
mě to příjde jak patos, kýč, škvár a brak,
tvář potrhanou jak mrak,
nohy neobjevených dinosaurů,
navždy pod nánosy betonu a makeupu,
kávový neklid porcuje emoce,
znám lidi co nenacházejí,
bez citu v bytu připadají si,
jak snítka z Noemovi holubice,
uprostřed moře plní hoře,
ó bože už to zase sklouzává,
život bez problémů neexistuje,
tudíž ani láska,
kdosi řekl, že nic není náhoda,
fatalisti kapitulují před tím než aby,
šli sami do hospody,
vyhlídli si osamocenou kočku,
něco jí nakecali a ráno se vedle ní vzbudili,
nejlepší lék proti splínu je sex,
a milovaní z lásky je ještě víc,
to každý ví,
i to dítě co nakreslilo tvář svojí matky,
prstem namočeným v hovnu,
hezké, že ano?

Dejž to pánbůh pantáto,
básníci mě serou tak,
že je mám rád,
přemýšlím o těch hadrech co píšou,
píčou,
někteří lidé by měli mít před ústy katalyzátor

Co s námi bude za pár let?
z tebe bába, ze mě kmet,
vyšiješ mi svoje jméno,
na polštářek do rakve