Asi se na tebe víc zaměřím a začtu. Píšeš čtivě a nevázaná na tradiční pohled poezie (moderně). Jakto, že tě ještě v creme de la creme nemám? Takový talent.

Nááááádhera. Báseň i obrázek. Občas zapátrám po starších básních a ejhle! Skvost se dycky najde. Tleskám!

Tak jsem přemýšlel, jak to, že jsem dendrolita ještě nečetl? No jo, dala jsi ho tady v době, kdy jsem nemohl. Od těch dob se tvoje poezie tematicky změnila několikrát, ale ten tvůj styl si nese pořád známky originality, na kterou v téhle době (2011/2012) psanci nějak rezignují. Vždycky se rád vrátím k tvým starším věcem Katko, k těm mlíčňáckým.

Nic moc. Plácnutí do vody. Já si to přečetl, ale se mnou se nerozcházíš, takže jaksi to ve mně nevyvolalo žádné pocity.

No, je to krásná báseň. Já sice podle názvu doufal, že to co chceš je to samé, co chci teď já (zelňačku s klobásou a pívo). Ovšem na výzvu k něžnosti....ó jak mrzké chutě jsem to měl!...sám bych neváhal s odpovědí. Žel to bych si ničil pověst, kdybych netvrdil, že v puerově přítomnosti ženy automaticky zavírají oči a vzdychají touhou :-DDD! Básnička zabalila pohlavní choutku do líbezného rámu. To se mi na ni líbí.

V únoru tohoto roku som tiež nebol magorom. A terazky hej.

A můžu číst tyhle bláznivé počtení pro magory.

Je to hezká báseň.

Puerovi se zase líbí ta třetí.

Moc hezké.

Drrsný. Už to začínáš mít jako s úplatkama co? Kapánek nepřehledné.

Je krásně beznadějná. Velkolepá ve své stručnosti. Líbí se mi. Na osmi řádcích vyjádřeno všechno, to je umění.

A ještě jedním komentářem tě potěším za ten konec.

Docela nedávno se mi dostala do ruky a do vlastnictví nejstarší fotografie jakou v naši rodině máme. Je z doby, kdy lidé nevěděli co to je světová válka. Je tam praprababička s prapradědečkem a jejich tři děti. Nechali si vyrobit fotku - ne jako my dneska - ale pro budoucí potomky, pro mě mimojiné. Začarovali čas a sebe do kusu papíru a netušili jak dlouho tahle věc bude existovat. A hleděli do budoucnosti s nadějí co krásného asi přinese. Úplně jako v Nohavicově Těšínské. My děláme totéž, ale jinak. Svoje digitalizované fotky mažeme a nahráváme na cd, která se škrábou, přestali jsme psát dopisy a mejly si mažeme, přestali jsme se portrétovat, přestali jsme si psát denníky a paměti.... přestáváme existovat. Pro historii a pro lidi v budoucnu, kteří už o nás neřeknou, že jsme byli jejich předky, protože nás nebudou znát.

Zajímavá báseň. Hlavně konec.

Víš, pro budoucnost, potomky potomků našich potomků a mnohem dál...jsme už teď mrtví. Tak proč nevryjem někam do kamene, jaké to je?

Ó jak vzrušující. Předposlední věta obzvlášť. Chválím. Hlavně odvahu chválím.

Barde bylo to dlouhé a středověky archaické (rytířské) a nijak zvlášť originální, ale, u Jupitera!, bylo to tak krásné= a dojemné! Máš jedničku.

To je nové, to je moderní takhle rým zakrýt. To byl záměr? Chytrý záměr.

To už snad ani není miniatura, ale heslo, pokřik.

Ne. Nemám je rád. Lidi je používají směšným způsobem.

Ou, to naštve.

Naplňuj, naplňuj. A až dojdeš naplnění (zní to tak úchylně) naplň i nás. Nás nenaplněné. Ó Vavrysi.

(Báseň je velmi podařená)