Kaplan: Klišé a patos jsou skvělé kategorie, jen jsem cítil potřebu na to upozornit. Musí se s nimi pracovat vědomě. Já používám poměrně dost patosu, jelikož mám rád jeho estetiku, ale dělám to právě vědomě. To je pointa mého komentáře.

Přemýšlí, jestli by poslednímu verši více neslušelo, kdyby se rozdělil na dva. Ano, narušila by se struktura, ale tím by ona otázka vynikla, čtenář by byl donucen u ní zůstat déle a dát na ní větší důraz. Jinak se mi báseň líbí, takový hezký odkaz devatenáctého století.

Vítězství je ve vzdoru, odmítnutí podlehnout, v tom zůstat člověkem přes všechno. Má to manifestační nádech, to se mi líbí. Podobné deklarace v poezii mám rád.

Líbí se mi forma, rozložení a práce s verši, přičemž první je určitě nejlepší. Vázání duše je hezký a originální obrat.

Přihlížeti tam nějak nesedí. Přihlížet by více podpořilo tu civilní atmosféru. Takhle to působí jako zbytečná snaha o archaičnost a vznešenost. Jinak se mi miniatura líbí.

Není to špatné, ale poslední dva verše balancují na hraně klišé. Podobné prohlášení jsem už několikrát četl.

verš Květy louky ozdobily je úžasný. Má rytmus a spád. A ty koncovky? Skvělý.

Líbí se mi práce s obrazy. Ta je skvělá. Jinak jsem se osobně nikdy nezajímal o společnost jako celek, ale o jednotlivce, jelikož ten je zajímavý a krásný. Celek je odpudivý a odtahuje pohled od ducha individuality. Tudíž ano, souhlasím.

Nevím, nemůžu souhlasit. Co je myšleno tím urazit? Ku příkladu hrdost nenávidí ponížení, ale je to urážka ve vašem smyslu? Hrdost je neuvěřitelně důležitá, jelikož nedovolí člověku podlehnout a porušit svoje hranice lidskosti. Samozřejmě, namyšlenost není hrdá, pouze egocentrická a megalomanská. Jde mi o nejasnost urážky, tedy základu téhle miniatury.

Podle mě by tomu víc seděl formát poezie v proze. Nechat krátké, úderné věty a nechat je jako výstřely za sebou. Prásk! Tím by se mohlo dosáhnout jistého ozvláštnění, což je podle Jakobsna důležité.

kabát je skvělí. Sice se ve svých textech minimalismu vyhýbám, ale dokážu ocenit jeho kouzlo, pokud je tedy použit s citem. Ty tečky mi tam sedí. To protahování. Čekaní na něco většího. Úsporná rezignace.

I když musím přiznat, že mě z nějakého důvodu irituje slovo kryplosaurus, je takové nemastné neslané. Ale to je nejspíš otázka mého osobního cítění.

Pesimismus a porážka jsou skvělé estetické kategorie, tedy pokud se s nimi umí pracovat. Miluju podobné vyprávění o životních lůzrech, co si zachovali jistou aristokratickou hrdost. Trochu to připomíná Bukowkého, což je pochvala. Sice byl hovado, ale taky skvělý lůzr.

Strašně se mi libí použití jemných písmem, spousty háčků atd. Každé slovo v jazyce má svůj zvuk a tady se s tím pracuje.

LadyLoba: rád jsem pomohl. Všeobecně mám rád využití druhé osoby v literatuře, třeba Blake a jeho tygr, který žhavě žhne.

Připomíná mi to pohádky psané v devatenáctém století, kdy na ně bylo nahlíženo stejně jako na zbytek vysoké literatury, nikoliv okrajoví žánr. To je velká poklona. Ale interpunkce mě chvílemi vytáčí. Chápu proč je taková jaká je, jenže i přesto se nemůžu zbavit dojmu, že narušuje plynulost a přirozený rytmus.

Minimalismus tady skvěle sedí, je řečeno jen nutné minimum, jelikož chtít víc by byl zločin. Ale přijde mi zvláštní použití stroje. Nikdy jsem neviděl stroj, který by chtěl jakékoliv množství, natož víc než ostatní mechaničtí. To mě trochu irituje. Přesto musím říci, že je to kvalitní kus poezie.

Celek se mi líbí. Příjemná báseň. Ale první verš mi přijde zvláštní. Nemělo by to být Lasturo, lasturo? Hned ve druhém je oslovována přímo.

Vina ze života je zvláštní pocit, ale intenzivní, a proto nádherný. Silné emoce jsou nositeli krásy. Nezáleží na tom jestli jsou pozitivní či negativní, to už není otázka estetiky, ale něčeho jiného. Jediné skutečně ošklivé na tomto světě je polovičatost prožitku a prázdnota. Ovšem, netvrdím, že jsou události vzbuzující extrémní duševní reakci vždy dobré, jenže morálka není nutně spojená s elegancí a onou krásou. I zlo může mít rozkošný oblek hodný nejlepšího krejčího.

Zajímavá báseň, líbí se mi, připomíná díla devatenáctého století, či začátku dvacátého. I tak mám jistou kritiku: není v tom nic vyloženě neznámého, jedině třetí sloka pocit již čteného nabourává za pomoci nových obrazů.