Pohled k noční obloze

Pohled k noční obloze

Jak září ten bělostný třpyt,
třpyt ze světů vzdálených,
jenž tajemstvím je zahalen.
Tiše hledím na ten hvězdný svit,
co v očích se mi odráží
a pod víčky se slza dere ven.

A jak září ten nebeský klid,
klid z těch dálek nezměrných,
jenž tisíc let sem letí.
A jak přeji si v té mléčné záři být,
s hvězdou býti na stráži
a zahnat strach a napětí.

Jen měsíc žene hvězdný prach,
co Velký vůz zde rozvířil
a marně chce ho usadit.
A uzavřít jej v kruhu, dát mu šach
na šachovnici největší
a celé nebe bíle ozářit.

Snad jen mrak jeho záři zastíní.
Tu pýchu, kterou na odiv mi dal
a ta tiše usíná.
Snad jen trochu zemi ojíní,
když mi o své síle lhal
a ta tiše usíná.

Teď pohled vzhůru upírám
a hledím na ten hvězdný svit,
co v očích se mi odráží.
Pak zjistím, že se vlastně nedívám,
že nechci již v té záři být.
Že mne nohy ku domovu odnáší.