líbí se mi ta zvláštní poetika, taková přímočaře mužská

Krásně vyjádřeno, první dvě sloky mě nadchly, ale souhlasím i s ostatními - ten závěr není úplně ono, trochu kazí dojem... a přimlouvám se za zrušení mezery :).

Tělo jako každé jiné a přece jediné, tak to je. V jedinečnosti je krása, ne v mládí nebo v dokonalosti, ale jen pro toho, kdo ji chce vidět, kdo si ji zaslouží :). Souhlasím s Yanou.

jo jo, mnohé znám :) a pak ještě plno věcí, co by tě ani nenapadly :))

Velmi mě oslovila myšlenkou, hlavně úvod je opravdu krásný. Konci pro mě schází pádnost, závěrečná tečka podtržená zvučným rýmem - vím, že tam rým je, ale tak nenápadný, jako by ani nebyl, i když jsem četla několikrát. Ale možná jenom neumím číst.

koiška: Děkuji, potěšila jsi mě, tak to bylo myšleno...

koiška: Děkuji, to jsem ráda :).

koiška: Napsala jsi to moc hezky a pravdivě, tak to je, díky.

Kalimero: Děkuji za milou návštěvu :).

kmotrov: Moc děkuji za zajímavý komentář! Představy jsou krásná věc a tyhle mě opravdu baví. Je zvláštní, jak se člověk vybarvuje druhým skrze to, co píše. Ale pozor, já se tady záměrně snažím mást a opravdu píšu většinou fikci. I když přiznávám, že co jsi o mně napsal, se mi moc líbí... :)
S tím rytmem máš nejspíš pravdu, kdybych se v tom víc vrtala, asi by mi tolik slabik nepřečuhovalo.

Nicol: Děkuji, to jsem moc ráda.

Stin: A já moc děkuji :).

ŽblaBuňka: ... nebo úplně nejhůř :). Máš pravdu, tohle je ve hvězdách, dík za zastavení.

Olivka: Děkuji za komentář. Je to o mamince, ale ne o mé, jak vyplývá už z textu, já píšu většinou fikci. Víš, kdybych napsala, jak maminka umírá a hrozně to bolí, bylo by to tak trochu o ničem - takových básniček je, přečetla bys to a nic. Právě tyhle reakce mi ukazují, že dílko funguje, jak má: budí emoce, možná pobuřuje, ale taky nutí k zamyšlení.

Zamila: Děkuji, to mě těší.

Zamila: Chce se mi říct, že je to těžké téma, tak se i těžko čte :). Ale souhlasím, určitě by to po formální stránce šlo někde uhladit. I když myslím, že tady není lehké plynutí veršů to nejdůležitější. Každopádně dík za zastavení.

taron: Děkuji. Víš, opravdu je to fantazie, tak jistotu nemám. Ale představuji si, že to vždycky nemusí být trápení pro umírajícího - ten už je třeba kdesi na druhé straně, jenom tělo tady ještě zůstává zdánlivě živé. A nevěřím, že když něco trvá dlouho, tak člověk ustrne jen v té jedné emoci a nic jiného se mu do hlavy nevejde.

Amadeo´´: Máš pravdu, je tam spousta věcí k domyšlení. Když je součástí umírání bolest a utrpení, touha po zkrácení bude pochopitelná. Já myslela spíš na situaci, kdy se konec protahuje a narušuje životy těm, co chtějí být při tom. Ano, život by se měl zastavit, ale když stojí už tři dny?
Inspirovala mě jedna povídka Škvoreckého - nebo to možná byl úryvek z něčeho delšího, nevím. Četla jsem to už dávno a utkvělo mi, jak upřímně popisoval pocity syna - jedináčka v nemocničním pokoji umírající matky. Tehdy jsem byla přesvědčená, že to psal autobiograficky.

Amelie M.: Ještě jednou díky.

Amadeo´´: Tvůj komentář mi udělal velkou radost. Jestli jsem bodla do citlivého místa a přinutila k zamyšlení, přesně to splnilo účel. Když píšeš o strachu, myslíš tím strach, že se do této situace dostaneš, nebo strach, že ji budeš vnímat podobně?