|
Básnická abeceda 13. díl: Cch´
|
První písně cch’ jsou doloženy z 8. století n. l. Vycházely z klasické písňové formy lü-š’, lidových písní jižní Číny. Cch’ původně patřily do prostředí profesionálních zpěvaček z městských zábavních čtvrtí a převažovaly mezi nimi milostné melancholické písně. Jazyk byl blízký hovorové řeči, mísila se v nich klasická čínština s paj-chua a slangem nevěstinců. Texty písní cch’ měly v závislosti na melodii nepravidelnou formu, proto se ve verších střídal různý počet slabik. Básně byly rýmované, dělily se do slok a uplatňovala se v nich specifická kombinace tónů.
Forma cch’ se během tchangského a sungského období postupně stala všeobecně známou a vyvinula se v seriózní útvar. V sungském období (960–1279) se staly zvláště populárním žánrem čínské poezie. Témata pak byla buď hluboce osobní (například vzpomínky na přátele), vlastenecká (boj Sungů s barbary) nebo filozofická.
Postupně se písně odtrhly od hudební složky a začaly být psány literáty pouze ke čtení. Ty cch’, které si zachovaly spojení s hudbou, se přerodily v písně čchü.
Prvním z významných autorů cch’ byl básník konce tchangského období Wej Čung († 910). Předními autory poezie typu cch’ byli poté poslední panovník říše Jižní Tchang Li Jü, básnířka Li Čching-čao. Básně cch’ psal i Mao Ce-tung.
Pokoušet se psát básně cch´ v českém jazyce je v podstatě nesmyslné, protože nemají žádnou ustálenou formu a specifická kombinace tonů je do češtiny z důvodu zcela rozdílné akustické podoby jazyka nepřevoditelná.
Uvedená báseň je tedy jakousi parafrází, mající pouze evokovat dobu a místo vzniku této básnické formy.
S monzunem vlahý déšť doráží
na šikmé střechy mého domu,
třeba ten rytmus z matných vitráží
po roce naučím se znovu.
Zapálím oheň a z nitra ohniště,
teplo se šíří též do nitra mého,
část smutků svých si nechám na příště,
smutku část domnělého.
Dešťoví draci v noci víří vzduch
a neklidně se kolem ohně točí,
plaší je mé staré tamburíny ruch
a mně z kouře slzí očí.
Ty slzy v dlažbě vyplnily dolíčky,
z ohniště k ránu stoupá pára,
která se drakům sráží pod víčky
a monzun neustává.
Forma cch’ se během tchangského a sungského období postupně stala všeobecně známou a vyvinula se v seriózní útvar. V sungském období (960–1279) se staly zvláště populárním žánrem čínské poezie. Témata pak byla buď hluboce osobní (například vzpomínky na přátele), vlastenecká (boj Sungů s barbary) nebo filozofická.
Postupně se písně odtrhly od hudební složky a začaly být psány literáty pouze ke čtení. Ty cch’, které si zachovaly spojení s hudbou, se přerodily v písně čchü.
Prvním z významných autorů cch’ byl básník konce tchangského období Wej Čung († 910). Předními autory poezie typu cch’ byli poté poslední panovník říše Jižní Tchang Li Jü, básnířka Li Čching-čao. Básně cch’ psal i Mao Ce-tung.
Pokoušet se psát básně cch´ v českém jazyce je v podstatě nesmyslné, protože nemají žádnou ustálenou formu a specifická kombinace tonů je do češtiny z důvodu zcela rozdílné akustické podoby jazyka nepřevoditelná.
Uvedená báseň je tedy jakousi parafrází, mající pouze evokovat dobu a místo vzniku této básnické formy.
S monzunem vlahý déšť doráží
na šikmé střechy mého domu,
třeba ten rytmus z matných vitráží
po roce naučím se znovu.
Zapálím oheň a z nitra ohniště,
teplo se šíří též do nitra mého,
část smutků svých si nechám na příště,
smutku část domnělého.
Dešťoví draci v noci víří vzduch
a neklidně se kolem ohně točí,
plaší je mé staré tamburíny ruch
a mně z kouře slzí očí.
Ty slzy v dlažbě vyplnily dolíčky,
z ohniště k ránu stoupá pára,
která se drakům sráží pod víčky
a monzun neustává.
Ze sbírky: Básnická abeceda
20.07.2015 09:21
Orionka: Je to takový odvar z Bohumila Mathesia, ale metoda parafráze na staročínské téma je asi obdobná. Děkuji za komentář.
19.07.2015 20:43
Moc pěkné, má to atmosféru. A se zajímavým poučením. Říkám si, jak málo stačí, aby se čtenář přenesl do staré Číny - monzun a drak. Nebo je to kouzlo v rytmu?
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.