Jednoduchá, ale pěkná básnická miniatura. Líbí se mi a docela mě pobavila.

Úvaha má dobrou myšlenku a v podstatě s ní souhlasím. Dalo by se ještě dodat, že čím víc se o něčem mluví, tím méně se s tím udělá.

Přemýšlím, proč dnes lidé neříkají, že chtějí zachovat mír. Naopak, spousta lidí touží po válce a s radostí by ji uvítali. Důvody mě napadají dva: hesla jako "chceme mír" byla používána za socialismu a dnešní politický mainstream se od socialismu chce distancovat, tak vlastně odmítá chtít mír. Druhým důvodem může být pocit spousty lidí, že si v dnešním světě připadají neschopně a neužitečně a že ve válce by našli svoje využití. (Tato myšlenka je ovšem falešná. Kdyby ji mysleli vážně, určitě by už nastoupili k vojenské službě a odletěli bojovat za NATO do zahraničí.)

Po gramatické stránce úvaze chybí čárky oddělující věty.

První nahrávka se mi líbila víc. Na té druhé je věštkyni špatně rozumět a má přehnaně nepřirozený hlas, který na mě vůbec nepůsobí strašidelně.

Geniální nápad. Líbí se mi ten nečekaný závěr.

Věta "Měla tam věštící kouli, karty a takový ty divný předměty, co věštkyně mívaj" je působivá.

Smysl mi dávají jen poslední tři řádky a pak možná "bolestné zbytky diktatur", pokud se má jednat o důsledky výchovy.

Tato báseň mi připadá trochu depresivní, cítím z ní pocit marnosti. Odpověď na otázku, co dělat, je jasná: přemýšlet. (I v případě bolavé hlavy se vyplatí přemýšlet, od čeho asi bolí...)

Báseň se mi líbí, zvlášť to fotografování ("abys mohla fotit").

Já mám zimu rád/a, ač je "sterilní". (Možná právě proto.) I v zimě lze zažít zajímavé věci, jak ukazuje epizoda Darii S04E02 "Antisocial Climbers". Ale kdo ví, zda ty bílé závěje vůbec přijdou - vzhledem ke globálnímu oteplování.

casa.de.locos: Rád/a bych tvoje díla komentoval/a víc. To, že tak nečiním, bohužel není dáno tím, že by nebylo co dodat, ale spíš tím, že obvykle tápu v jejich interpretaci a ohodnocení.

U této etudy dokážu říci jen to, že je napsaná s vysokou dávkou kreativity.

Amelie M.: Děkuji za přečtení a komentář. Úplně s tebou souhlasím; s mou úvahou lze polemizovat i souhlasit a každý člověk se dívá na svět svým subjektivním pohledem. Myslím, že spousta špatných věcí na světě není ničí vina. Prostě tu jsou a musíme se s nimi vyrovnat, případně vypořádat.

Ta třetí sloka se jen velmi volně váže k předchozím dvěma. Že by měla znamenat, že ta analýza se týká galaxií (resp. vesmíru) a Amálie je analogie titána Atláse https://cs.wikipedia.org/wiki/Atl%C3%A1s_%28mytologie%29)?

Evokuje mi to hřbitov a chladné, sychravé počasí. I v ČR je teď někdy z rána takové. Nejvíc na mě zapůsobil poslední řádek.

Po prvním přečtení mě spíš překvapila, ale po dlouhém přemýšlení a prožívání se mi moc líbí. :-) Nakonec mi došla i dvojznačnost názvu - Rudé náměstí je v Moskvě, tedy v Rusku. (Stalina a jeho režim mám spojené spíš se Sovětským svazem, proto mi to nedošlo dřív.)

Moje schopnost imaginace selhává na beznadějných nadějích, ale jinak je tato báseň plná úžasných, naléhavých myšlenek. Ten konec zní smutně, vlastně je celá smutná. Ale přesto krásná. Velmi se mi líbí.

Trochu mi při čtení vadí, že zájmeno ona označuje v povídce dvě různé osoby (subjekt a objekt). Skoro by mi připadalo lepší, kdybys subjekt ztotožnila s vypravěčem. (Tzn. "V mých očích byla perfektní" atd.)

Jinak mám zhruba tentýž názor jako NotInToLabels; celý popis je vskutku zajímavý, zvlášť mě zaujal kontrast mezi přemírou ozdob (lak na nehty, prstýnky, náramky) a nezájmem o to se o ně starat (lak na nehtech je popraskaný, tenisky rozedrané atd.).

Amelie M.: Děkuji za návštěvu a komentář. :)

Myslím, že pocit sci-fi ti způsobují slova jako diody, přístroje, počítače a skafandr. Nebyl to záměr, navíc ten skafandr je vlastně nadsázkou pro teplou bundu.

Ta zvláštní atmosféra a s ní související pocity jsou v této miniatuře to hlavní. Podle mě se podobá atmosféře knihy "Hudba ticha", jen je z jiného prostředí. Připadne mi krásná a křehká (snadno zaniká při srovnání s jinými situacemi). Zažil/a jsem ji teď poprvé a zapůsobila na mě natolik, že jsem se rozhodla pokusit se ji zachytit. Asi tak působí jen na někoho. Navíc se zachycováním pocitů a atmosféry mám jen málo zkušeností...

Severak: Zatím jediný lék na nedopisování povídek, který znám, je napsat si předem osnovu - něco jako http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=30910-zaslepenost-a-stereo
typy-osnova-zbytku . I když se ti pak nepodaří dopsat povídku, můžeš místo nedopsaných částí uveřejnit osnovu, vyjadřující tvůj původní záměr.

Kdybys dovedl svoje povídky postupně vylepšovat, mohl bys postupovat jako J. R. R. Tolkien se Silmarillionem - napsat nejprve "narychlo" určitou základní verzi, tu rozdělit na menší díly a ty pak vylepšovat podle nálady. (Jenže to bys také mohl dopadnout tak, že bys ani do smrti nedosáhl definitivní verze své povídky.)

Nial: Děkuji. :) Snad ještě nějakou takovou napíšu.

A42: Děkuji za komentář. Myslím, že formulovat, co cítím ke svému počítači, je pro mě velmi obtížné. Snad důvěru... je pro mě důležitý a současně i blízký; promítá se do toho skutečnost, že je pro mě jediným technickým prostředkem pro komunikaci s řadou pro mě důležitých lidí. Jen nevím, zda je to dobře, nebo ne.

To upozornění na depresi se tam vlastně nehodí. Odstraním ho a bude to lepší a plynulejší. Děkuji za konstruktivní kritiku. :)

Tato pohádka se mi moc líbí, zvlášť ta myšlenka o krásném místě. Možná je vidím trochu jinak; doplnil/a bych, že obvykle takové krásné místo potká člověk již v dětství (jako domov, resp. určitou jeho část) a časem ho musí začít opouštět, aby získal zkušenosti, ale vždy se do něj může vrátit, odpočinout si tam od neklidných proudů světa a být zase chvilku jen sám sebou, ale to je možná spíš námět na mou vlastní povídku. Určitě mě to inspiruje. :)

Mně tam zase vadí dvakrát za sebou "nebo". (Ale nejsem odborník na básně.) A zajímalo by mě, zda to "nevermore" je jen aluze, nebo to má znamenat, že víckrát už se jako havran na lidi dívat nebudeš.