|
mládí je natolik přesvědčené ve svém vidění světa a emocionalita, kterou jsem vnesl do této práce jen dokazuje nakolik jsem ještě filosofické práci nerozuměl, avšak přijde mi dnes zábavná a chtěl bych s ní podělit, neboť upřímnější a přímější jsem v jiných pracích nikdy nebyl. Snad vás tato práce pobaví také.
|
Problematika přisuzování lidských vlastností Bohu
V této práci se budu věnovat knize Meditací Reného Descarta. Problematika, které se budu věnovat je zpochybnitelnost důkazů o božské existenci, které v sobě nesou kritéria lidské morálky.
Dle mého názoru nelze božskému, za předpokladu jeho existence, přisuzovat lidské aspekty morálky, lidské předpoklady, či další lidské konstrukty, nejčastěji znějící ve 4. meditaci. Konktrétně se tedy budu věnovat kolizi mezi pojmy dokonalého a nekonečného. Dále pak dobra, či pravdivého.
Bůh je dokonalý, nekonečný a dobrý. Slova, jimiž Descartes charakterizuje Boha a ze kterých tak útrpně zní tolik rozporuplných sil. Bůh je pravdivé světlo, neschopné lži, neboť pravdivý soud je mi dán od něj a veškeré zlo, či lež je způsobeno jeho nedostatkem dobra v nás. Jsme středem mezi dokonalým dobrem a nicotou, jež je v nás účastna a činí naši bezchybnost konečnou. Dokonalé jsoucno. Sama dokonalost uvádí veškeré božství v prach, neboť je-li něco dokonalé, značí to, že už dané nemůže být lepší, samo konání je u konce. A přesto je bůh nekonečný, nemá konce, je rozlehlý, všude a ve všem, na všem účastný, kromě nicoty. Neboť nicota není, je to absence něčeho, tedy ne-jsoucno, neexistující, ale přesto nás může ovlivnit k chybování. Ta slova probouzí žluč, navzájem se perou, avšak člověk vidí jen to jedno absolutní, co mají společné. Jsou absolutním vrcholem v pojmech, které známe. Nejvýsostnější škatulka, která dokáže vyvolat bázeň v srdcích ovcí.
Pojmy dobra a pravdivého jsou historií lidstva podepřené lidské konstrukty poznání, jež mimo lidskou společnost nemají ani špetku váhy, neboť dobré je to, co působí kladný výsledek pro člověka. Efektivita řešení je následně brána jako pravdivé. Pokud člověk dokáže věnovat dobré pro „vyšší“ dobro, disponuje kvalitami, při nichž člověk působí dobro celé společnosti, je pokládán za ctnostného. Bůh, dokonalý ve všech ctnostech a samo světlo pravdy, tedy v případě, že by byl dobrý, by tedy musel nutně podléhat neustále měnícím se kritériím ctností lidské společnosti. Nebo lidskou společnost ovlivňuje bůh, pak by však bylo pojetí pravdy jednotné, jako například jednotnost ve včelích úlech. Včely spolupracují na základě přirozenosti a nezáleží na královně, která je zrovna u vlády, každá včela zná svůj úděl. V lidské společnosti však každý člověk obsahuje všechny úděly a v přirozenosti je potenciálně vládnoucím i ovládaným zároveň, v závislosti na volbě, předpokladech a možnostech. Má-li sílu, či moc, prosadí svou pravdu, je-li slabý, utvoří společenství, jež prosadí pravdu založenou na vzájemných kompromisech umožňujících koexistenci. Tato přirozenost vychází z přírodních přirozeností, neboť se osvědčila jako nejefektivnější forma přežití. Slabí utvářejí celky, silní formují zákonitosti života, či přežívání. Příkladem je potravní řetězec, zvířata se neustále vyvíjejí a přizpůsobují se podle potřeb přežití před silnějšími a k maximálnímu využití místa, na němž žijí. Člověk zvolil evolučně kompromis. Když byl silnější, sílu použil, když byl slabší, utvořil společenství. Kde se tedy boží prozřetelnost projevuje? Vede krok každého člověka, ale jen to dobré, v tom případě pokud člověk boha nenásleduje, je více účasten na prázdnotě, nutně a bez kompromisu chybuje, trpí. Co však ti lidé, kteří při chybách netrpí? Ti, kteří lstí dosáhnou úspěchu, avšak žijí v rámci akceptovatelném společností, jsou považováni do dobré. Ale jejich zásadní chyba, podvod, lež, jež určila úspěch jejich života, nezávislá na bohu, neboť bůh je jen to dobré, skončila úspěchem nejen pro daného člověka, ale generace po něm. Jak tato „zbavenost“ pravdy může mít takový vliv na lidský život? Bůh to tak chtěl? Jak může vůbec dokonalé jsoucno něco chtít? Což není vůbec otázka, jíž se tu budeme zabývat, jen je podezřelé, že Descartes se jako filosof mohl dopustit něčeho jako personifikace vyšší entity, již se jako konečná jsoucna nemůžeme vědomím ani dotknout. Jak tedy Descartes může byť jen namítat, co je a co není boží vůlí?
Závěrem bych chtěl říci, že nejsem plně skeptický k vyšším entitám a možnostem jejich existence. Zároveň má Descartes můj hluboký obdiv za svou práci, jež je skvěle napsána a vše, kam necpe boha, má velké opodstatněné důvody k zamyšlení a zpracování okolností týkajících se hlavně res extensa a res cogitans . Tedy čiře lidských aspektů a charakterů vnímání a mysli. Důvod mé čiré nenávisti k náboženství je vkládání osudu člověka v cizí ruce. Alibismu způsobeného nízkou sebedůvěrou, či výchovou jež nutí člověka odkazovat svá jednání na někoho, nebo něco jiného. Zodpovědnost za vlastní život, umění snášet tíhu mých jednání, ať špatných, či dobrých, je pouze mojí vlastní zodpovědností. Vším, co člověk nazývá život, svoboda. Pokud odkládá toto břímě na nějakou sekundární entitu, zbavuje se tím zodpovědnosti za svůj osud, není víc než jen skořápka lahodící touhám vyšších autorit. Nakonec nezáleží jestli je stvořitelem Bůh, či ne, pokud o něm nemůžeme nic říci. Náboženství jako takové bylo možná zamýšlené s dobrým kontextem a mělo obrovský vliv na probuzení humanity v lidech, přinášelo pocit útěchy lidem, kteří svobodu neměli a mohli jen doufat ve vykoupení po smrti. V přítomné době však náboženství a hlavně těch personifikujících boha jsou stagnací vůle a ve světovém měřítku velkými prohřešky způsobujícími tak akorát zmatek a rozpor.
V této práci se budu věnovat knize Meditací Reného Descarta. Problematika, které se budu věnovat je zpochybnitelnost důkazů o božské existenci, které v sobě nesou kritéria lidské morálky.
Dle mého názoru nelze božskému, za předpokladu jeho existence, přisuzovat lidské aspekty morálky, lidské předpoklady, či další lidské konstrukty, nejčastěji znějící ve 4. meditaci. Konktrétně se tedy budu věnovat kolizi mezi pojmy dokonalého a nekonečného. Dále pak dobra, či pravdivého.
Bůh je dokonalý, nekonečný a dobrý. Slova, jimiž Descartes charakterizuje Boha a ze kterých tak útrpně zní tolik rozporuplných sil. Bůh je pravdivé světlo, neschopné lži, neboť pravdivý soud je mi dán od něj a veškeré zlo, či lež je způsobeno jeho nedostatkem dobra v nás. Jsme středem mezi dokonalým dobrem a nicotou, jež je v nás účastna a činí naši bezchybnost konečnou. Dokonalé jsoucno. Sama dokonalost uvádí veškeré božství v prach, neboť je-li něco dokonalé, značí to, že už dané nemůže být lepší, samo konání je u konce. A přesto je bůh nekonečný, nemá konce, je rozlehlý, všude a ve všem, na všem účastný, kromě nicoty. Neboť nicota není, je to absence něčeho, tedy ne-jsoucno, neexistující, ale přesto nás může ovlivnit k chybování. Ta slova probouzí žluč, navzájem se perou, avšak člověk vidí jen to jedno absolutní, co mají společné. Jsou absolutním vrcholem v pojmech, které známe. Nejvýsostnější škatulka, která dokáže vyvolat bázeň v srdcích ovcí.
Pojmy dobra a pravdivého jsou historií lidstva podepřené lidské konstrukty poznání, jež mimo lidskou společnost nemají ani špetku váhy, neboť dobré je to, co působí kladný výsledek pro člověka. Efektivita řešení je následně brána jako pravdivé. Pokud člověk dokáže věnovat dobré pro „vyšší“ dobro, disponuje kvalitami, při nichž člověk působí dobro celé společnosti, je pokládán za ctnostného. Bůh, dokonalý ve všech ctnostech a samo světlo pravdy, tedy v případě, že by byl dobrý, by tedy musel nutně podléhat neustále měnícím se kritériím ctností lidské společnosti. Nebo lidskou společnost ovlivňuje bůh, pak by však bylo pojetí pravdy jednotné, jako například jednotnost ve včelích úlech. Včely spolupracují na základě přirozenosti a nezáleží na královně, která je zrovna u vlády, každá včela zná svůj úděl. V lidské společnosti však každý člověk obsahuje všechny úděly a v přirozenosti je potenciálně vládnoucím i ovládaným zároveň, v závislosti na volbě, předpokladech a možnostech. Má-li sílu, či moc, prosadí svou pravdu, je-li slabý, utvoří společenství, jež prosadí pravdu založenou na vzájemných kompromisech umožňujících koexistenci. Tato přirozenost vychází z přírodních přirozeností, neboť se osvědčila jako nejefektivnější forma přežití. Slabí utvářejí celky, silní formují zákonitosti života, či přežívání. Příkladem je potravní řetězec, zvířata se neustále vyvíjejí a přizpůsobují se podle potřeb přežití před silnějšími a k maximálnímu využití místa, na němž žijí. Člověk zvolil evolučně kompromis. Když byl silnější, sílu použil, když byl slabší, utvořil společenství. Kde se tedy boží prozřetelnost projevuje? Vede krok každého člověka, ale jen to dobré, v tom případě pokud člověk boha nenásleduje, je více účasten na prázdnotě, nutně a bez kompromisu chybuje, trpí. Co však ti lidé, kteří při chybách netrpí? Ti, kteří lstí dosáhnou úspěchu, avšak žijí v rámci akceptovatelném společností, jsou považováni do dobré. Ale jejich zásadní chyba, podvod, lež, jež určila úspěch jejich života, nezávislá na bohu, neboť bůh je jen to dobré, skončila úspěchem nejen pro daného člověka, ale generace po něm. Jak tato „zbavenost“ pravdy může mít takový vliv na lidský život? Bůh to tak chtěl? Jak může vůbec dokonalé jsoucno něco chtít? Což není vůbec otázka, jíž se tu budeme zabývat, jen je podezřelé, že Descartes se jako filosof mohl dopustit něčeho jako personifikace vyšší entity, již se jako konečná jsoucna nemůžeme vědomím ani dotknout. Jak tedy Descartes může byť jen namítat, co je a co není boží vůlí?
Závěrem bych chtěl říci, že nejsem plně skeptický k vyšším entitám a možnostem jejich existence. Zároveň má Descartes můj hluboký obdiv za svou práci, jež je skvěle napsána a vše, kam necpe boha, má velké opodstatněné důvody k zamyšlení a zpracování okolností týkajících se hlavně res extensa a res cogitans . Tedy čiře lidských aspektů a charakterů vnímání a mysli. Důvod mé čiré nenávisti k náboženství je vkládání osudu člověka v cizí ruce. Alibismu způsobeného nízkou sebedůvěrou, či výchovou jež nutí člověka odkazovat svá jednání na někoho, nebo něco jiného. Zodpovědnost za vlastní život, umění snášet tíhu mých jednání, ať špatných, či dobrých, je pouze mojí vlastní zodpovědností. Vším, co člověk nazývá život, svoboda. Pokud odkládá toto břímě na nějakou sekundární entitu, zbavuje se tím zodpovědnosti za svůj osud, není víc než jen skořápka lahodící touhám vyšších autorit. Nakonec nezáleží jestli je stvořitelem Bůh, či ne, pokud o něm nemůžeme nic říci. Náboženství jako takové bylo možná zamýšlené s dobrým kontextem a mělo obrovský vliv na probuzení humanity v lidech, přinášelo pocit útěchy lidem, kteří svobodu neměli a mohli jen doufat ve vykoupení po smrti. V přítomné době však náboženství a hlavně těch personifikujících boha jsou stagnací vůle a ve světovém měřítku velkými prohřešky způsobujícími tak akorát zmatek a rozpor.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.