|
Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Dvojčata se vydávají do vesnice Kalinčin Mlýn hledat nové místo k životu.
|
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 37: Cesta do Kalinčina Mlýna
Toho dne, kdy se vrátili do Dvojčatiště, už nic dalšího nepodnikli.
Další den ráno Vamesa už před snídaní seděla v obývacím pokoji a četla si v encyklopedii, jako by jí ta měla nabídnout odpovědi na otázky, které ji trápily. Ale nevypadala přitom tak šťastně jako obvykle.
Vanesa se neslyšně vynořila z chodby. Přinesla talíře s ovesnou kaší a položila je na stůl.
„Jsi smutná,“ řekla Vanesa měkce a posadila se naproti Vamese.
Vamesa odložila knihu. „Encyklopedie není tak cenná, jak jsem si myslela,“ zamumlala. „Každý článek je jen malou částí nějakého příběhu, který se za ním skrývá. Jako hůlka v Eldařině hře. Nikdy to není celý příběh. Co když se kvůli tomu rozhodneme špatně?“
„Možná to nevadí, pokud se nebudeš rozhodovat jen na základě jednoho článku,“ řekla Vanesa.
„Já jen...,“ řekla Vamesa, „myslela jsem si, že vědění vždycky pomůže. Ale teď vím víc a jen se cítím ztracenější.“
Vanesa se nenechala zneklidnit. „Pak nepotřebujeme encyklopedii, aby nás vedla. Vždyť přece víme, o co se chceme pokusit.“
Vamesa přikývla, i když si stále byla nejistá. Pak, jako by se rozhodla, náhle vstala. „Vyrážíme do Kalinčina Mlýna co nejdřív,“ řekla. „K hranici lesa je to tím směrem blíž, takže bychom tam měli dorazit kolem poledne. Ale vezmeme si stan. Pro případ, že by to nešlo hladce.“
Vanesa přikývla. „Máš pravdu, buďme připraveni. Ale nejdřív sněz snídani.“
Vamesa se na ni podívala a usmála se. „Já vím. Snídaně je nejdůležitější jídlo dne.“
Vanesa její úsměv opětovala.
Venku zavál vítr a rozechvěl květy divokých květin.
* * *
Po snídani si sbalili věci (tentokrát včetně stanu a encyklopedie) a vyšli ven. Cesta na severozápad byla jednou z bezpečných lesních cest. Vamesa a Vanesa na ní potkávaly cestovatele z dálky, kteří lesem jen procházeli nebo do něj mířili. Cestou je minul například dospělý člověk nesoucí pytel mouky, což bylo divné, protože většinou se mouka vozila na vozech tažených koňmi. Později je dokonce předjel kočár.
Šlo se jim snadno, protože cesta byla široká a její povrch suchý a udusaný. Byla lemovaná dřevěnými sloupy s vybledlými symboly, které měly sdělovat pocestným, kteří to nevěděli, kde jsou a kam jdou.
„Co je tady v okolí?“ zeptala se Vanesa.
„Mapa uvádí, že nalevo je území divomužek a napravo je území divoženek,“ řekla Vamesa. „Tato cesta jim slouží jako hranice.“
„Ale na obou stranách to vypadá jako docela normální les, ne jako něčí území,“ řekla Vanesa.
Vamesa pokrčila rameny. „To dává smysl,“ řekla. „Ale držme se cesty a nic nám nehrozí.“
Když nastala doba oběda, hranice lesa ještě nedosáhli. Vesnice byla dál, než si mysleli. Zastavili tedy u cesty a dali si jídlo, které si vzali s sebou. Nebylo to nic luxusního, ale na oběd to stačilo.
Pak pokračovali v chůzi a trvalo jen asi půl hodiny, než z lesa konečně vyšli. Nyní byla kolem cesty pole a vzduch voněl hlínou a žitem. Polovina polí již byla sklizena a holá, zatímco na druhé se vznášela ve větru zlatavá stébla obilnin.
Zahlédli skupinu pracujících vesničanů, kteří sekali obilí kosami a srpy. Vamesa a Vanesa se kvůli nim nezastavily a vesničané se také zdáli k jejich přítomnosti lhostejní. Soustředili se na svoji práci.
„Ani se na nás nepodívali,“ řekla Vanesa. „To není jako v táboře u Tala.“
Vamesa neodpověděla. Nemohla se zbavit strachu z toho, že je v Kalinčině Mlýně odmítnou a nebudou mít kam jít. Nebo že je možná právě sleduje někdo, kdo s nimi má nekalé úmysly.
Zanedlouho dorazili k dřevěné ceduli označující začátek obce Kalinčin Mlýn.
Vamesa si oddechla a část obav ji opustila. „Jsme tady,“ řekla, ale jako by neochotně.
Vanesa se rozhlédla. Zaujal ji kouř z komína budovy na kraji vesnice. Z přilehlého dvora se ozýval dětský smích. Dvě malé děti tam honily slepice.
Vamesa a Vanesa opatrně vstoupily na dvůr. Na stoličce tam seděl dospělý člověk s mužskými pohlavními znaky, svalnatý a statný. Když dvojčata vstoupila, všiml si jich, odtrhl zrak od dětí a otočil se k dvojčatům.
„Dobré odpoledne, co vás sem přivádí?“ řekl.
Vamesa předstoupila. „Dobrý den,“ řekla. „Hledáme místo, kde bychom mohli žít. A možná pracovat, když to půjde.“
„Jan Kovář z Kalinčina Mlýna,“ představil se člověk.
„Vamesa ze Shanjoy,“ řekla Vamesa.
„A Vanesa,“ dodala Vanesa.
Jan se podíval z jednoho dvojčete na druhé. „Tedy... vypadáte k nerozeznání a jména jakbysmet. A odkud tedy přicházíte? Povězte mi svůj příběh a uvidíme, co se dá dělat.“
Vanesa se podívala na Vamesu.
Vamesa vysvětlila: „Přicházíme ze Začarovaného lesa. Bydlíme tam teď v chatě, ale přes zimu to nepůjde, tak jsme doufali, že bychom snad mohli žít do jara někde tady v Kalinčině Mlýně.“
Jan přikývl. „A jakou práci můžete dělat? Dovedete pracovat s kladivem a kleštěmi? Vyrobit podkovu nebo pohrabáč?“
Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy. Vanesa pak zavrtěla hlavou a přiznala: „Ještě jsme mladí, slabí a nezkušení na takovou práci. Ale strávili jsme týden tříděním hadrů v papírně v Pekyeku a ta práce nám šla.“
Jan si je chvíli prohlížel a pak se trochu zasmál. „Ano, vypadáte, že byste velké kladivo ani neuzvedli. Ale řeknu vám tohle — působíte na mě jako dobří lidé. Vidím to podle toho, jak se na sebe díváte, než něco řeknete. Pokud se v tom nemýlím, můžete se nastěhovat k nám. Ale jednu věc — nejdřív se zeptejte u mlynáře. Lidi jako vy potřebuje víc než já a také byste se u něj měli lépe.“
Vamesa se usmála. „Dobře, zeptáme.“
„Děkujeme,“ řekla Vanesa.
Dvojčata se rozloučila a vydala se zpět na pěšinu. Mlýn našli uprostřed vesnice, u jezu. Dřevěné kolo se točilo pod tíhou vody a zevnitř mlýna bylo slyšet hlasy.
Přišli až k mlýnici a začali se rozhlížet. Zevnitř vyšla asi padesátiletá osoba, která si jich všimla. Dlouhé vlasy měla pečlivě svázané a skryté v tmavě červeném šátku, který jí sahal až k obočí.
„Dobré odpoledne, copak vás k nám přivádí?“ řekla.
„Hledáme místo, kde bychom mohli žít a pracovat,“ řekla Vamesa.
„Byli jsme u kováře Jana a říkal, že v mlýně možná potřebujete pomoc s prací,“ dodala Vanesa.
Osoba se usmála. „To je pravda,“ řekla. „Máme teď moc práce a málo lidí. Obilí tolik, že ho sotva stíháme mlít, a tucet dalších věcí. Pokud chcete, dám vám práci, přespání a večer se domluvíme, co dál. Platí?“
„Souhlasím,“ řekla Vanesa.
„Já také,“ řekla Vamesa.
„Tak pojďte,“ řekla osoba. „A říkejte mi Lucie.“
„Vamesa,“ představila se Vamesa.
„Vanesa,“ dodala Vanesa.
Když vstoupili do mlýna, ucítili vůni mokrého obilí a říční vody. Ale teď už o sobě neměli takové pochybnosti jako v Pekyeku. Věděli, že ať na ně v mlýně čeká jakákoliv práce, budou na ni připraveni.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Kapitola 37: Cesta do Kalinčina Mlýna
Toho dne, kdy se vrátili do Dvojčatiště, už nic dalšího nepodnikli.
Další den ráno Vamesa už před snídaní seděla v obývacím pokoji a četla si v encyklopedii, jako by jí ta měla nabídnout odpovědi na otázky, které ji trápily. Ale nevypadala přitom tak šťastně jako obvykle.
Vanesa se neslyšně vynořila z chodby. Přinesla talíře s ovesnou kaší a položila je na stůl.
„Jsi smutná,“ řekla Vanesa měkce a posadila se naproti Vamese.
Vamesa odložila knihu. „Encyklopedie není tak cenná, jak jsem si myslela,“ zamumlala. „Každý článek je jen malou částí nějakého příběhu, který se za ním skrývá. Jako hůlka v Eldařině hře. Nikdy to není celý příběh. Co když se kvůli tomu rozhodneme špatně?“
„Možná to nevadí, pokud se nebudeš rozhodovat jen na základě jednoho článku,“ řekla Vanesa.
„Já jen...,“ řekla Vamesa, „myslela jsem si, že vědění vždycky pomůže. Ale teď vím víc a jen se cítím ztracenější.“
Vanesa se nenechala zneklidnit. „Pak nepotřebujeme encyklopedii, aby nás vedla. Vždyť přece víme, o co se chceme pokusit.“
Vamesa přikývla, i když si stále byla nejistá. Pak, jako by se rozhodla, náhle vstala. „Vyrážíme do Kalinčina Mlýna co nejdřív,“ řekla. „K hranici lesa je to tím směrem blíž, takže bychom tam měli dorazit kolem poledne. Ale vezmeme si stan. Pro případ, že by to nešlo hladce.“
Vanesa přikývla. „Máš pravdu, buďme připraveni. Ale nejdřív sněz snídani.“
Vamesa se na ni podívala a usmála se. „Já vím. Snídaně je nejdůležitější jídlo dne.“
Vanesa její úsměv opětovala.
Venku zavál vítr a rozechvěl květy divokých květin.
* * *
Po snídani si sbalili věci (tentokrát včetně stanu a encyklopedie) a vyšli ven. Cesta na severozápad byla jednou z bezpečných lesních cest. Vamesa a Vanesa na ní potkávaly cestovatele z dálky, kteří lesem jen procházeli nebo do něj mířili. Cestou je minul například dospělý člověk nesoucí pytel mouky, což bylo divné, protože většinou se mouka vozila na vozech tažených koňmi. Později je dokonce předjel kočár.
Šlo se jim snadno, protože cesta byla široká a její povrch suchý a udusaný. Byla lemovaná dřevěnými sloupy s vybledlými symboly, které měly sdělovat pocestným, kteří to nevěděli, kde jsou a kam jdou.
„Co je tady v okolí?“ zeptala se Vanesa.
„Mapa uvádí, že nalevo je území divomužek a napravo je území divoženek,“ řekla Vamesa. „Tato cesta jim slouží jako hranice.“
„Ale na obou stranách to vypadá jako docela normální les, ne jako něčí území,“ řekla Vanesa.
Vamesa pokrčila rameny. „To dává smysl,“ řekla. „Ale držme se cesty a nic nám nehrozí.“
Když nastala doba oběda, hranice lesa ještě nedosáhli. Vesnice byla dál, než si mysleli. Zastavili tedy u cesty a dali si jídlo, které si vzali s sebou. Nebylo to nic luxusního, ale na oběd to stačilo.
Pak pokračovali v chůzi a trvalo jen asi půl hodiny, než z lesa konečně vyšli. Nyní byla kolem cesty pole a vzduch voněl hlínou a žitem. Polovina polí již byla sklizena a holá, zatímco na druhé se vznášela ve větru zlatavá stébla obilnin.
Zahlédli skupinu pracujících vesničanů, kteří sekali obilí kosami a srpy. Vamesa a Vanesa se kvůli nim nezastavily a vesničané se také zdáli k jejich přítomnosti lhostejní. Soustředili se na svoji práci.
„Ani se na nás nepodívali,“ řekla Vanesa. „To není jako v táboře u Tala.“
Vamesa neodpověděla. Nemohla se zbavit strachu z toho, že je v Kalinčině Mlýně odmítnou a nebudou mít kam jít. Nebo že je možná právě sleduje někdo, kdo s nimi má nekalé úmysly.
Zanedlouho dorazili k dřevěné ceduli označující začátek obce Kalinčin Mlýn.
Vamesa si oddechla a část obav ji opustila. „Jsme tady,“ řekla, ale jako by neochotně.
Vanesa se rozhlédla. Zaujal ji kouř z komína budovy na kraji vesnice. Z přilehlého dvora se ozýval dětský smích. Dvě malé děti tam honily slepice.
Vamesa a Vanesa opatrně vstoupily na dvůr. Na stoličce tam seděl dospělý člověk s mužskými pohlavními znaky, svalnatý a statný. Když dvojčata vstoupila, všiml si jich, odtrhl zrak od dětí a otočil se k dvojčatům.
„Dobré odpoledne, co vás sem přivádí?“ řekl.
Vamesa předstoupila. „Dobrý den,“ řekla. „Hledáme místo, kde bychom mohli žít. A možná pracovat, když to půjde.“
„Jan Kovář z Kalinčina Mlýna,“ představil se člověk.
„Vamesa ze Shanjoy,“ řekla Vamesa.
„A Vanesa,“ dodala Vanesa.
Jan se podíval z jednoho dvojčete na druhé. „Tedy... vypadáte k nerozeznání a jména jakbysmet. A odkud tedy přicházíte? Povězte mi svůj příběh a uvidíme, co se dá dělat.“
Vanesa se podívala na Vamesu.
Vamesa vysvětlila: „Přicházíme ze Začarovaného lesa. Bydlíme tam teď v chatě, ale přes zimu to nepůjde, tak jsme doufali, že bychom snad mohli žít do jara někde tady v Kalinčině Mlýně.“
Jan přikývl. „A jakou práci můžete dělat? Dovedete pracovat s kladivem a kleštěmi? Vyrobit podkovu nebo pohrabáč?“
Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy. Vanesa pak zavrtěla hlavou a přiznala: „Ještě jsme mladí, slabí a nezkušení na takovou práci. Ale strávili jsme týden tříděním hadrů v papírně v Pekyeku a ta práce nám šla.“
Jan si je chvíli prohlížel a pak se trochu zasmál. „Ano, vypadáte, že byste velké kladivo ani neuzvedli. Ale řeknu vám tohle — působíte na mě jako dobří lidé. Vidím to podle toho, jak se na sebe díváte, než něco řeknete. Pokud se v tom nemýlím, můžete se nastěhovat k nám. Ale jednu věc — nejdřív se zeptejte u mlynáře. Lidi jako vy potřebuje víc než já a také byste se u něj měli lépe.“
Vamesa se usmála. „Dobře, zeptáme.“
„Děkujeme,“ řekla Vanesa.
Dvojčata se rozloučila a vydala se zpět na pěšinu. Mlýn našli uprostřed vesnice, u jezu. Dřevěné kolo se točilo pod tíhou vody a zevnitř mlýna bylo slyšet hlasy.
Přišli až k mlýnici a začali se rozhlížet. Zevnitř vyšla asi padesátiletá osoba, která si jich všimla. Dlouhé vlasy měla pečlivě svázané a skryté v tmavě červeném šátku, který jí sahal až k obočí.
„Dobré odpoledne, copak vás k nám přivádí?“ řekla.
„Hledáme místo, kde bychom mohli žít a pracovat,“ řekla Vamesa.
„Byli jsme u kováře Jana a říkal, že v mlýně možná potřebujete pomoc s prací,“ dodala Vanesa.
Osoba se usmála. „To je pravda,“ řekla. „Máme teď moc práce a málo lidí. Obilí tolik, že ho sotva stíháme mlít, a tucet dalších věcí. Pokud chcete, dám vám práci, přespání a večer se domluvíme, co dál. Platí?“
„Souhlasím,“ řekla Vanesa.
„Já také,“ řekla Vamesa.
„Tak pojďte,“ řekla osoba. „A říkejte mi Lucie.“
„Vamesa,“ představila se Vamesa.
„Vanesa,“ dodala Vanesa.
Když vstoupili do mlýna, ucítili vůni mokrého obilí a říční vody. Ale teď už o sobě neměli takové pochybnosti jako v Pekyeku. Věděli, že ať na ně v mlýně čeká jakákoliv práce, budou na ni připraveni.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Ze sbírky: Vamesa a Vanesa
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.