Martin42: Děkuji. Přitom mi připadá, že se mi ten humor už nedaří tak jako v těch starších dílech. Chybí mi náhlavníky, ochranné masky už nejsou tak vtipné. Snad se časem ještě zlepším.

Eleanthir: Asi nachlazení.

To je tedy hodně stručný scénář... :-D

Trochu mě trápí zdraví, ale zatím to přežívám.

Tady mě nejvíc zaujal ten rým kázně/rázně, protože přesně ten mě už kdysi napadl v popěvku Tam u nás v Leči ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=24016-tam-u-nas-v-leci ).

Líbí se mi, jak je ta představa „pařby“ šikovně propletena s potterovskými motivy, jen ten Zmijozel na začátku mi tam moc nesedí, protože tam přece nikdo z nich nepatří... Také jsem si přitom vzpomněl/a na Pár Pařmenů. Kdyby v té básni byl alespoň jeden vtip na podobné úrovni, byla by ještě srandovnější.

To je krásná myšlenka!

Pobavila mě hlavně ta poslední sloka, jinak žiju asi v trochu jiném světě.

Souhlasím, že ta báseň je „srandovní“.

A také souhlasím, že se to tu vylidňuje. Je to škoda. Na druhou stranu se musím přiznat, že kdybych sem nepsal/a, asi by pro mě také nemělo moc smysl sem chodit. Chodím sem kvůli kontaktu s lidmi, a když tu moc lidí není, už to není to, co to bývalo.

Také se mi ta myšlenka líbí. Ušák dostal zavyučenou a přestane krást hlídanou mrkev.

Martin42: To mě těší. :-)

Co se týče té dračí smečky, přečti si zápletku (Plot) https://en.wikipedia.org/wiki/Miss_Kobayashi%27s_Dragon_Maid . Možná na to získáš nový pohled...

Připomnělo mi to medvídka Pú, jak přemýšlel, co znamená ustavičné bzučení. Ale když se nad tím hlouběji zamyslím, je to báseň hodně otevřená novým významům. Co když je „ona“ dopravní značka „Stůj! Dej přednost v jízdě“ a „on“ je řidič automobilu? Jenže to tam pak zase nedává smysl to ticho, protože jedoucí automobil vydává hluk. Možná byla „ona“ dopravní značka zakazující vjezd do lesa, kde bylo zrovna bezvětří, takže tam bylo ticho, které pro zvířata něco znamenalo, a „on“ byl bezohledný motocyklista, který to ticho zničil...

A pak je tam samozřejmě ta skrytá zpráva ve zvětšených písmenech, ale ta mi celkem nic neříká.

Sice nerozumím tomu kusu zlata (tuším, že to bude nějaká metafora, ale nedaří se mi vymyslet jaká), ale jinak se mi ta myšlenka líbí, tím víc, pokud není míněna vážně. Kdyby byla míněna vážně, vadilo by mi tam to násilí na konci, ale pokud nejde o skutečné násilí, ale jen o vyjádření pocitu a nutkání, líbí se mi to; já mívám někdy podobné nutkání plesknout lidi po tváři, aby se probrali a nad sebou zamysleli...

Ayla: Děkuji. :-)

Zní mi velmi příjemně, možná proto, že je tak abstraktní a že si za lesní láskou mohu představit jakoukoliv svoji příjemnou zkušenost s lesem... :-)

mannaz: Potěšilo mě, že to na tebe zapůsobilo, jako že mužci jsou úplní chudáčci, přesně takový pocit jsem totiž měl/a, když jsem to psal/a. Ono na tom něco je a chtělo by to ty genderové nespravedlnosti v naší společnosti postupně nahrazovat něčím spravedlivějším (a jsem rád/a, že se to děje, i když hrozně pomalu). To, že říkáš dcerám, aby se „vzženily“, je velice zajímavé z lingvistického hlediska, protože minimálně slovo „zženilá“ v češtině podle jednoho speciálního slovníku existovalo, ale už prý zaniklo, tak by bylo hodně zajímavé, kdyby se ukázalo, že se opět objevilo. O slovu „vzženit se“ to říci nedovedu, protože ten slovník zrovna nemám po ruce.

bazi: To „1984“ mě také napadlo, ale nemyslím, letopočty mi budí jiné asociace.

Zajímavý příběh. Jen se mi tam nelíbí ta tradiční starost o cizí stravování. Můj názor je takový, že každý člověk je zodpovědný za svoje tělo a měl by mít přiměřenou volnost v rozhodování, čím ho bude živit, a když si zkazí zažívání, bude to jen a jen jeho vina. „Zpracovávání“ někoho ne. Jak by bylo vám, kdyby se vás z nějakého důvodu snažil „vykrmit“ a cpal vás tučným jídlem, až by vám z toho bylo špatně? To prostě není ohleduplné.

Rozhodně souhlasím, ačkoliv moje dětství bylo velmi netypické a rozuměl/a jsem si tehdy mnohem víc s dospělými než s jinými dětmi. Chtěl/a bych ale upřesnit, že ačkoliv je naše dušička stejně citlivá a zranitelná, je zcela individuální, co a jak se jí dokáže „dotknout“. Jedna osoba může mít šok a trauma, už když jí ostatní naznačí, že není na světě ta nejdůležitější a „netočí se vše jen kolem ní“, zatímco jiné můžete sprostě vynadat a plesknout po tváři a ona se třeba jen usměje a opravdu ji to nebolí, ne proto, že by ta duše nebyla citlivá a zranitelná, ale proto, že v hloubi duše té osobě záleží na něčem úplně jiném a s jistotou ví, že jinde to pohlazení a chválu spolehlivě dostane, takže vaše facka není to, co by ji opravdu zranilo na duši.

Proč neuvaříme tatínkovi pivíčko? Není v tom diskriminující genderový stereotyp? Vezmeme Wikipedii (kde si nastudujeme, jak se to dělá), pak vezmeme slad (ve skutečnosti písek), rozemeleme ho na jednoduché sacharidy, přidáme kvasinky a už se vaří a tatínkovi bude od vlastní dcery jistě velice chutnat.

A pro ten pláč u mužů jsem také. Proto tak rád/a poslouchám, jak Daniel Landa v písni „1938“ zpívá o vojáku-muži: „Pro slzy už skoro nevidí, Habešanům marně závidí.“

Zajímavý nápad. Velmi se mi líbí zdroj inspirace i název. :-)