dnes jsem asi natvrdlá, ten závěr já nechápu, uvidíme jaké budou další komentáře

ou, úplně jsem se položila do romantiky a najednou takový nečekaný závěr, super

moc krásně ta básnička plyne, dvakrát jsem ji přečetla nic mě nezastavilo, je v ní cítit cit pro rytmus a úplně hmatatelná melancholie. Plyne jako ta voda a vytváří i příjemné obrazy, no naděje umírá poslední, tak snad vás proud nerozdělí...musela jsem ji přečíst znovu, fakt nádherná

díky, kluci :-)

moc hezky zveršovaná epizodka z cesty vlakem a vůbec ze života

40%

60%

75%

75%

připomnělo mi to mé dílko Rozřehtané sluníčko, je teda úplně jiné, ale vzpomněla jsem si na něj, no i psanci mají své dny a ano v myšlenkách odvážných se posouvají hranice, až je překročíme to už nebudeme psani, ale blázni, líbí se mi když má někdo bláznivé nápady

jenže je tam jejich chtíč... no ve mně to vyvolalo obraz popravy, zřejmě je to jen metafora, já za těmi verši vnímám smrt, konec, prach a bolest a ještě rozpolcenost a strach z ublížení a vlastního rozhodnutí, líbí se mi ta báseň

tohle dílko mi připadá takové jak to vyjádřit okázalé, máš velkou slovní zásobu, to je z tvých básní vždy zřejmé, ale asi mi teprve teď když píšu komentář došlo, že je to o tom že vlastně začínáme žít ve virtuální realitě, svěřujeme se krabicím, svým "přátelům", že vlastně už ani neumíme žít, je to tak?

ó, ten starosvětský styl, mám ráda když něco v dnešní době tímto zavání, jsem takový staromilec a ty si asi kavalír, jeden z posledních, alespoň v poezii, mám pocit že i jiné dílo co jsem od tebe četla bylo takhle zvláštní, jiné a originální, proč ne

a mně se ta povídka líbí, vždyť je o životě, základem je sice most, ale jenom jako kulisa, kolik už i za svůj život jsem viděla míst, která změnila podobu, skoro k nepoznání. Dovedu si docela dobře představit tu lávku, po které běhala ta dívenka a pod ní potůček a pak jak s lety a zásahem člověka se toto místo měnilo, dovedu si to představit, také proto, že se mi líbí jak je to popsáno. Pak mě při čtení napadlo jak miluji místa kde cítím, že tudy prošly dějiny, jakou sílu mají a a jak na mě magicky působí a jestliže dějiny, tak také člověk, tady žena, se svými bolestmi, láskami a smrtí. Dá se říct že mě ta povídka nadchla.

nejen tady, ale mám pocit jakoby vteřina bylo tvoje oblíbené slovo, snad ji tolik prožíváš každou vteřinu i tu nejzoufalejší, jednou jsem psala jakobys svá díla psal odněkud z vězení, nemyslím to zle, to je to co cítím, třeba jseš svým vlastním vězněm, vězněm svých snů, myšlenek, zoufalství, nenaplněných vztahů, pořád se ráda nořím do tvých jakoby uvězněných slov, tak

no, tak teď první nebudu, bééé, jo povedla se ti, moc, tématem i zpracováním, sem zvědavá ale, kdo to bude hodnotit??? Já, DP, Stin nebo ty, no snad se přidají další ;-(

no, teda, to je nádhera, tak obrazotvornou báseň, která i mě tady zahalila do závoje z tvých slov jsem tu dlouho nečetla, je dobře žes neměla foťák, musela jsem ji přečíst vícekrát abych nic neodbyla a vstřebala ji slovíčko po slovu, obrázek po obrázku a všechno to vidím...

moc smutně skončil... dýchá na mě samota a nenaplněný život

ŽblaBuňka: ano tak přesně to mělo vyznít, dík

Makyna: Sucháč: metaverz: Zamila: děkuji moc