|
Někdy jsou počítače moc dlouhé... :D
|
Za víky krabic
skryla se zášť,
pod pláště umění,
skryly své slzy,
umělci bez nadějí.
Nad kávou,
vroucí tekutinou,
smísila jsem slova
do nekonečných tahanic
kolem nekonečna.
Za železnými dveřmi
zamkla jsem samotu
a všechny pocity,
které sem nepatří.
Do úsměvů
vložila jsem úsilí
padlých snílků,
aby jejich cíle postoupily
blíže k oblakům.
Skryla jsem svá křídla,
odhodlala se žít,
v realitě jsem sklonila hlavu,
abych pod lavocemi předmětů
mohla psát básně
a nebála se konce.
skryla se zášť,
pod pláště umění,
skryly své slzy,
umělci bez nadějí.
Nad kávou,
vroucí tekutinou,
smísila jsem slova
do nekonečných tahanic
kolem nekonečna.
Za železnými dveřmi
zamkla jsem samotu
a všechny pocity,
které sem nepatří.
Do úsměvů
vložila jsem úsilí
padlých snílků,
aby jejich cíle postoupily
blíže k oblakům.
Skryla jsem svá křídla,
odhodlala se žít,
v realitě jsem sklonila hlavu,
abych pod lavocemi předmětů
mohla psát básně
a nebála se konce.
03.10.2013 14:55
Yana: Vlastně máš pravdu. Je to hlavní smysl básně, i když je na každém čtenáři, jak si to přebere. :)
03.10.2013 09:04
tohle dílko mi připadá takové jak to vyjádřit okázalé, máš velkou slovní zásobu, to je z tvých básní vždy zřejmé, ale asi mi teprve teď když píšu komentář došlo, že je to o tom že vlastně začínáme žít ve virtuální realitě, svěřujeme se krabicím, svým "přátelům", že vlastně už ani neumíme žít, je to tak?
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.