http://youtu.be/NrgcRvBJYBE

ještě jsem si vzpomněla na jeden klip a krásnou písničku

Je zajímavé jak si zachováváš svůj styl, každá sloka mi přijde tak jakoby násilně ukončená, třeba to tak působí jenom na mě, ale tvé poslední verše slok jsou jakoby odjinud i když poslední sloka taková není, ale mně se to líbí je to pro tebe typiské, každopádně "melodie" tvých básní plyne opravdu příjemně a v tom ses zdokonalil, tady mě zaujal název a obsah mě nezklamal, ale to je pro tebe také typické, řekla bych žes ubral na té své velkoleposti a není to na škodu

hm, řekla bych silná báseň, pro mě má hned několik rozměrů1. přečetla jsem si nahlas, protože je to poezie z nitra, ta pravá, nepřekombinovaná.2. Začátek je plný touhy života, lásky vášně, tak to mám ráda, tak to cítím a myslím, touha je život...3. konec to jsi ty...neublížit, nezranit, nikomu a nikdy, plná lásky a čistoty... Opravdu mě objala, víš, tak přátelsky, vím že miluju tvé verše a uznávám tě jako člověka, tak přísahám...

mně se tedy moc nelíbí ta úprava, nechápu ji, ale básnička je krásná, hlavně ten závěr a Touhavice to je prostě bomba, nové slovo od taron

ano, tohle je život, tohle je nádhera a moudro ve verších

v prvé řadě vyzdvihnu vytříbený styl básně, víš, jsme lidé, obyčejný smrtelníci a náš život je cesta, každý máme svou, ale jsme si tak podobní, možná si to někdo neuvědomuje, naše cesty jsou vlastně stejné, je to cesta od narození ke smrti, já to tak vidím, určitě se mnozí z nás ponaučili, jenže to bylo na té jejich cestě, ale každý si musí projít tu svoji, tu kterou si zaslouží, tu která ho dovede k cíli, tu na které se toho spoustu naučí, každý z nás žije ten svůj život poprvé, možná předtím žil jiný, to byla jiná pouť a to co se na ní naučil třeba teď už ví, ale s mnohým se nesetkal, tak to žije teď, kdyby existovala filozofie, která by naučila žít tak by člověk vlastně žít přestal, nemohl by jít tu svoji cestu, já jsem ráda že neeexistuje žádný univerzální návod, jen cesta za poznáním...děkuji ti za zběžné zamyšlení a doufám že ještě někdy se naše cesty zkříží :-)

tak dnes jsem si sem přišla v době oběda, ihned se přenesla do zakouřené poloprázdné kavárny v ranní hodině, sedla jsem si k baru, unavená, utrmácená životem, objednala sklenku bílého vína a v rohu viděla piáno...a pak už jsem jen zavřela oči a zaposlouchala jsem se do té melancholie, do toho hlasu a toho podmanivého zvuku tónů, sledovala jsem toho klavíristu, jeho prsty bravurně ovládaly klávesnici a já jen přemýšlela, o něm, o sobě, o životě, děkuji za zážitek...a za polední zasnění...zakládám si

Orionka: začala jsem psát jinam a mám velikou radost že jsem se tam začlenila, ale je pravda že psanci jsou psanci a stále mě sem něco táhne, mám takový pocit, ačkoli jsem si tam získala své čtenáře, že tady je nějak moje rodina :-) ano jako bych se vracela domů

jistě je tam spousta chyb, které časem jistě zredukuješ, báseň je naprosto neotesaná a plná zbytečných slov, ale, a to je nejdůležitější! básní proudí myšlenka, kterou já vnímám asi takto(třeba špatně), a která mě velice zaujala a ty sis s ní hezky pohrál, za prvé vnímám palčivou otázku proč zrovna svým nejbližším a nejmilejším ubližujeme ze všech nejvíce, vnímám zřejmě mezigenerační neustálý boj, který je tak zbytečný a přesto je tady, mrzí nás, přesto se nedovedeme ubránit, ale proč? vždyť jednou vše pomine a pak už je pozdě na cokoli, báseň je i poučná, měli bychom se k sobě chovat dobře dokud na to máme čas, dokud žijeme, a protože tvá báseň má opravdu více rozměrů, tak proto si myslím že potenciál v sobě máš a těším se

ano, krásná slova, snad záviděníhodná, ale každý svého štěstí strůjcem, byla by to hezká písnička, nabídni ji Zmožkovi ;-)

pro mě je to básnička s moc povedenými metaforami, vytváří krásnou atmosféru a je taková nadčasová

v řadě básníků poslední...v tom verši je toho strašně moc

já jsem ráda že tě tu vidím i když naposledy to bylo veselejší, ale nevadí, tahle je o to působivější, nevím, přečetla jsem si ji nahlas a myslím že se stylově zlepšuješ, a co se týče tvé poezie ta je stále plná zajímavých obrazů i obratů

nádherně sugestivní báseň...jak je to jednoduché a přitom složité, všechno...začátek básně vytvořil obraz který mě provedl celou básní, vidím toho nočního opeřence, je tajemný, tichý, velký...

kmotrov: víš co, je pravda že u někoho bychom si ty verše přečetli a obdivně bychom tleskali a naší Taron si dovolíme kritizovat, ale já si myslím že to je proto že ji známe a tudíž máme pocit že si můžeme dovolit víc, každopádně jsou to verše psané srdcem, snad nejvíce ze všech lidí co znám, nevykalkulované, neumělé, neskutečně přímočaré a několikarozměrné :-)

ŽblaBuňka: ale to my také je milujeme, to jen z kamarádství si dovolujeme :-)

mně naopak přijde že konec je jakoby dodělaný, takový umělý na rozdíl od naprosto přímočarého začátku, kde verš-co nemohl už domov snést-sám o sobě je dostatečně výmluvný, báseň působí rozčarovaně, smutně a má zajímavou formu

do příjemné atmosféry jsi mě svojí básničkou vtáhl, všechno nechám plavat a jeduuu, tam K Sázavě, no ještě vlastně tak měsíc počkám :-)
miluji tyhle večerní idylky...dík za připomenutí

jo, básníku, vlastně vždy jsi to neměl jednoduché, ale krásné...to tedy joooo

procitnutí je někdy sakra bolavé a taková morální kocovina...no nezávidím nikomu, vnímám že se dotýká tématu"kam to lidstvo spěje", ale:-)...každý za sebe, ne?, i v té dnešní době můžeme žít čistě, mít ty správné hodnoty bla, bla, bla, já myslím že čím více nás bude, tím to lidstvo má větší a větší naději:-))), děkuji za zamyšlení, báseň je silná svojí myšlenkou a napsána jakž takž;-((, ne je pěkná