Zamila: Moc děkuju za pochopení :-)

vanovaso: děkuju :-)

ŽblaBuňka: Amelie M.: Já mám taky podzim rád. Jenom mě vždycky zamrzí, že po létě z větší části stráveném mimo domov a prospaném na zemi, musím najednou zase začít chodit každý den do práce. Prvních pár týdnů si na to těžce zvykám.

Jo, silně mi to něco připomíná. To bylo řečí o otci u porodu, opoře, podpoře, jak je to všecko důležitý a tak... ( nechci to až tak zlehčovat - asi je) - a když na to přišlo, nejčastější manželčina věta zněla: "Prosímtě, nech mě na pokoji. Radši se někam ukliď" Takže, vybaven několika nejrůznějšími masážními nárychtuňky, které jsem nafasoval od sester, jakože se budou hodit, jsem se za těch bezmála dvanáct hodin aspoň dokonale namasíroval. Jenom manželku jsem skoro neviděl. Ta se totiž zavřela do sprchy a v podstatě nevycházela :-) Ale jo - pak už to bylo krásný a jsem rád, že jsem tam byl.
Podruhé to už pak byl jinej cvrkot. Když jsem tenkrát šel zaplatit pětistovku za otce u porodu, bylo mi řečeno, že za tu chvilku, kterou jsem tam strávil, jim je trapné si vůbec něco brát a poslali mě pryč :-)

Krásnej obrázek. Tohle je přesně ta poezie, kterou mám rád a která mi tady dost chybí. Díky ti :-)

PrimaDen: Děkuju :-)

100% happiness... to je taky výstižný. Tohle se ti opravdu povedlo.

Homér: pravdu díš

loner: díky :-) jo - jsem rád, že tě to inspirovalo :-)

taron: Zamila: :-)

Orionka: Díky, potěšilo :-)

Rozumím ti. Ale je tam strašně důležité to slovo "racionálně". Tápání a vyjadřování zmatených pocitů ve mně rozhodně zanechává obrázky, pocity a představy a baví mě. Ani by mě nenapadlo nechávat si to vysvětlovat, myslím, že už to ani z podstaty takového díla není možné. Co mi ale vadí je, když někdo vedle sebe naskládá něco, co sice zajímavě zní a dobře vypadá, ale už na první pohled je to blábol, který vypovídá hlavně o tom, že se autor ani dost málo nezamyslel nad tím, co vlastně píše. To ve mně pak vyvolává jen shovívavý úsměv.

Co k tomu říct? Pobavilo. Moc hezký a trefný :-)

Jak píšeš, jedním z posledních impulzů k sepsání této úvahy byla moje básnička. Vidíš - a já s tebou souhlasím. To, co píšeš, třeba o tom postupném zrání, pod to bych se podepsal. Myslím, že tvořit bychom měli citem - za současného použití rozumu. Je trapné, když požádáš někoho o vysvětlení, jak to vlastně myslel - a dotyčný začne kličkovat a postupně zjistíš, že ani on sám neví. Toho jsem se, doufám, nedopustil :-)
Co se týče této diskuze - a už to tady zaznělo mockrát - nikdo nemůže čekat jen chválu a poplácávání po ramenou, zejména tehdy ne, když si dá do profilu, že stojí o maximální kritiku. Pak musí být připraven ji taky ustát, případně se důstojně obhájit.

Yasmin: Díky, jsem moc rád, že tomu rozumíš :-)

Zamila: vanovaso: Moc děkuju :-)

ThePočly: Díky moc :-) Mimochodem - zápisek jsem četl a zaujal :-)

slnečnica: To mě strašně těší. Děkuju :-)

Orionka: Promiň, nenafouknul jsem se, od pátku jsem jenom nebyl doma :-)
Já si přesto za tou metaforou stojím. Jak říkáš, typickým znakem typické řeky je, že sílí a vlévá se. (Jako vodák navštěvující řeky ve velké části Evropy bych ti mohl oponovat tím, že s tím sílením to hlavně u menších toků není pravda, protože MVE (malé vodní elektrárny), přehrady a další blbosti rostou jak houby po dešti, kradou z řek vodu a řeky skomírají a vymírají. Abychom nechodili daleko, zajeď se podívat na Sázavu mezi Týncem a Pikovicemi. Hodně smutný... ) - Ale to sem opravdu nepatří. Abych se k tomu vrátil - sílí a vlévá se... - a není právě o to děsivější a smutnější, když tomu tak není, když se prostě ztratí?
Dál si myslím, že úkolem miniatury není všechno dopodrobna a polopaticky vysvětlit. Už vzhledem k rozsahu. Tady mi ale zase vyvstává tvoje námitka se špatně zvolenými slovy. Myslím si, že to je opravdu jen věc názoru.
Za sebe mohu říct, že báseň, kde je mi všechno položeno až pod nos a nad kterou si nemůžu trochu namáhat hlavu, pro mě ztrácí jakékoliv tajemství a nebaví mě.
Je jasné, že ji nemusím pochopit úplně přesně, ale v tom asi tkví kouzlo poezie. Ovšem nedovolil bych si stvořit cokoli, co bych nebyl později schopen jednoznačně vysvětlit, jakkoli nerad to dělám :-)

Orionka: Vidíš, nenapadlo mě počítat, kolik řek se kdy ztratilo a porovnávat, jestli to sedí s počtem vyschlých vztahů. Šlo mi hlavně o tu komunikaci. Chybí mi řeč. Vždyť ani my spolu nemluvíme. Píšem. A proto se nechápem, nebo si nedovedem spoustu věcí vysvětlit. Znám spoustu lidí, kteří, než aby si promluvili, napíšou radši dvacet esemesek. Nebo žijou jen na facebooku. Jako učitel to vidím pořád. Zažil jsem dokonce holčinu, která se vrátila po deseti minutách z prvního rande s tím, že si vlastně neměli co říct. Pak sedla k počítači a až do rána si s tím samým maníkem psala. Kam se ztrácí řeč? To je ta řeka.
Nevím, jestli to dokážu správně vysvětlit. Myslím, že v poezii je potřeba určité nedořečenosti a prostoru, kde si to může čtenář sám dovysvětlit. Jinak by mi to až příliš zavánělo matematikou. A tu já nerad.
No, myslím, že jsem toho už o těch osmi řádcích napsal o dost víc, než by si zasloužily...