zaseja: Dandy: Díky.

ukrytá v máku: Děkuji ti:)

Daisy Moore: Psavec: Díky.

človiček: Co přesně?

Milá poezie, zveršovaná moudrost života.

Nádherná, silná, nutí k zamyšlení a k tomu se do ní vracet.

Hustá, tíživá, docela se s ní momentálně ztotožňuji, ale nevím, jestli už "tam" jsem. Smutná.

Au. Je mi to důvěrně známé. Přeji hodně sil...

Ta je skvělá, přečetla jsem několikrát, komentáře to ještě podtrhly. Opravdu krásná.

ukrytá v máku: Děkuji!

Musela jsem si ji přečíst několikrát, a možná to udělám ještě párkrát. Líbí se mi.

Psavec: Díky.

Homér: Kéžby to bylo tak jednoduchý...

zaseja: Mlčeti Zlato: Koala: Děkuji vám… připlula v noci, napůl sama, napůl mnou.

Aktuální.

Je dobrá.

ukrytá v máku: Děkuji...

Sasanka: Je to tak, já moc děkuji za reakci.

Orionka: človiček: Zajímavé výklady, ten Orionky je trochu blíž. Já to tam první chtěla napsat víc explicitně, dát to do názvu, nebo tak. Ale nakonec mi přišlo, že bude právě lepší, když si tam každý bude moct dosadit svůj výklad, svou emoci, svůj význam. Pro mě je to o znovusetkání s vlastní zlobou, vztekem, který jsem se v dětství a dospívání naučila pohřbít, necítit, nebránit se. Být vždy hodná a až flegmaticky uspaná. V dospělosti už jsem ho cítila, ale pořád s ním bojovala, odmítala ho. Jenže i vztek, tak odmítaná emoce, je velký posel například toho, že někdo překračuje naše hranice, a má mezi dalšími pocity své důležité místo...

Mlčeti Zlato: Psavec: Díky moc.