Hvězda

Alespoň jednou dostat rudou růži. Jednou slyšet píseň, zahranou jen pro ni. Sedávala vždy pod tou nejstarší lípou, uprostřed parku.

Byla kolem ní smutná aura. Zůstávala vždy sama až do soumraku, kdy ji skryla tma. Když hvězdy vysvitly, zářily jen pro ni. Chápaly její samotu. Hvězd bylo na obloze spousta, ale byly příliš daleko od sebe, byly opuštěné.

Se soumrakem přišel jednou i on. Vynořil se ze tmy a požádal ji o tanec. Svolila, a listy staré lípy se rozezněly v rytmu valčíku, hvězdy se rozesmály a oni … tančili. Měla nádherné šaty z větrných pavučin a peří, on byl oblečen do obleku z černé tmy a čisté naděje.

Když o půlnoci zazněly zvony, posadil ji zpět do trávy, políbil na tvář a zmizel na obloze. Ale listy lípy hrály dál, dokud neusnula. Spala až do dalšího soumraku.


Podruhé ji o půlnoci neposadil zpět do trávy. Její oči zářily štěstím. V náručí si ji odnesl na oblohu, mezi hvězdy.

Když se podíváš na oblohu v noci, uvidíš dvě hvězdy těsně vedle sebe, které září jasně. Září pro každého opuštěného, který kdy usedl pod lípu v parku, jejíž listy hrají na požádání valčík.