Kristýně

Mám všechno a ni
Víc než chci mít
Jen málo vlastním pod mraky v deští
Ale vše v plánech – snech o štěstí
V myšlenkách a verších zmaru
Ve své hlavě plné jedů
A své kleci na city
Jen sluncí co měl jsem
A jak zářily jasně
Než v měsíce zchladly vzápětí
V stříbrné záře bez hlásky
V ty tiché písně pro lásku
Co nedají mi v noci spát
Snad jen to jedno, předposlední
Ze sluncí asi nejjasnější
Září i přez dech astronautů
Dál jako slunce, co dech praží
Dál vysává mě a vysouší
Hrdlo co hnízdem salamandrů
Mám svoji vilku plnou soch
Tam mramorových, tichých známých
A k vilce záhon bonsají
Tam i tu jednu bledou růži
Mou drahou, zranitelnou mojí krví
Co sluncem mi, i měsícem
Co se mnou letním poutníkem
Co rostu s ní tak vzdálený
Jen skřítkům deště poddajná
Pro všechny další
myšlenka