Smutný pár jsme my dva

(oprava, všem slečnám, co mi kdy věřili, co si mysleli, že to je pravda, výjma Té jedné)

Jen my dva na dřevěné lavici
odsouzeni za moje city
ty nevinně
to pro mou aroganci tu trpíme
věřila mi když sem mluvil
naivně, a já sem tě v tom podporoval

pochop to!! Vždyť nejsi hloupá
jenom si hraju, jak všichni blázni
tak mě už nech, vykašli se na mě!
sem šmejd co za nic nestojí

myslíš si, že by nám dvěma bylo blaho?
že bych tě nenechal jakmile bych mohl
dyť víš, že sem věrnej jenom sám sobě
a svýmu snu, ve kterým ty nejseš
zachránil sem tě z něj svojí přízní
my sny sou nechutný orgie, kde i to poslední z lásky
se spolehlivě a rychle sprzní
zachránil sem tě z něj
prosím, věř mi

tím mluvením, city a pohledy
zraňuješ jenom sebe a svoji naději
nevidíš že jako psychopatický dítě si hraju
brutální hry s mrtvolnou samotou?
napsal sem, že nevěřím na lásku
tak co po mě chceš?
můžu ti nabídnout tuhle básničku
sbírku hadích ocásků
a nebo bestiální řev.
proč prostě nemůžeš zapomenout
zapomeň jak se chovat, tvářit, odpovídat
vypadat, smát se, nesmát se, hledět
abys mě přitahovala?
PROSÍM