Leporelo

Leporelem žití často svítí
pouhá skulinka, zastav hnití,
neboj se sejmout pochybnosti svého bytí,
poklekni pak vstaň, čemu uznáš, tak se klaň,
čemu věříš, jinak měříš, často nevíš,
čemu, jemu, jí, sám si napoví.

Nejsi matnou mátohou, jsi organickou hrou
vypuzenou něčí touhou,
do tvrdé kaše milých i zlých,
usměvavých, nešťastných, neutrálních,
v každodenních setkáních
nacházím lék,
v tobě a přátelích,
mých vysmátých,
životabudičů...

Jednou jsem chtěl vážně umřít,
plachtit, dál nejít,
z vysílače,
bylo to z nevděku,
k našemu věku,
moderních lidí,
neřešit,
zajít dál,
najít krásu v žití,
otočit stránku,
zabít žal.