Láska a intelektuálové

Dva roky jsem čekal
čekal až zase přijdeš,
až přijdeš taková, jakou jsem tě znal.

Láska je taková, jakou si ji uděláš,
ale nejspolehlivější je klídek.
Láska je taková, jakou ji ty chceš vidět,
těžký stroje a klídek.
Když nahodíš vypínačem a rozjede se,
jaké jsi to udělal, takové to je.
A když se chová mizerně,
sahneš na vypínač, cvak, a je klid.
Když uděláš chybu,
strávíš noc na kolenou
s nářadím a rukama černýma
..od sovětský ložiskový vazelíny..

Ale pod rukama ti vzkvétá...
Lásce se nevyrovnáš...
Pod rukama černýma vzkvétá,
jen ty víš, co bude zítra.
Až zase žárovky pohasnou...
Až stykač bleskem ti odpoví
na otázku proč tu jsi takový.
Chybu napravíš a on se ti odvděčí.
Láska v pohledu na setrvačnost rotorů,
jen díky rukám černým od krve strojů,
co tě nikdy nezklamou.
Osudu, co nikdy neporozumíš,
lásce, co nikdy nepoznáš.
Když vydal jsi se na cestu svou
milovanou.

S rukama černýma zase přemýšlíš,
jak tohle kusu železa vysvětlíš.
Z Každé strany na tebe kouká
a ty se stejně otočíš za tím kusem železa.
Slova na tebe řvou svojí píseň bezduchou,
oni svištění řemenů nikdy neposlechnou,
oni myslí, že slovy všechno vyřeší
a ty jen... kabely dáváš tlustší.
S rukama černýma...
Hodiny práce a ty máš rozumět.
Rozumět něčemu jinému než tvoje černý ruce.
S láskou utahuješ šroub
a s láskou mlčíš, když čekají.
Když čekají a tvoje hodiny říkají, že je pořád míň a míň.
Síla světa nepřiměje jejich packy změnit zákon.
Zákon, který říká všechno, co potřebuješ,
zákon tvrdej jako beton,
co tě nezklame, když trochu mu lásky věnuješ.
Lásky jako k sinusovce,
když jí věnuješ prostor v kilometrech mědi
...a před trojúhelník jí stykačem stavíš hvězdy...
Lásky, když pohasnou žárovky
a ona chytí tvůj kus železa do své náruče
a rozjede smysl tvého života.
Života bez hranic lásky,
života bez rámusu okolo.
Protože bys ho stejně neslyšel, teď ne.
Protože teď slyšíš jenom svištění uhlíků po jejich zlatém loži,
uhlíků černých jako tvé ruce, co nikdy neuvidí konec tvé práce.

Práce, až i vzpomínky jen zůstanou
až ty skoro vyhasnou
a já se zase jednou otočím zpátky...
Budeš tu ještě?

S rukama černýma procházím
parkem, co nikdy nekončí,
každý se otočí,
ale v mysli kus železa a matematiku.
Která mu stejně krutě jako láska dává najevo, jak se jí nevěnuje.
...Jsem tvůj život, říká, jsem cestou k porozumění, jen tys zapomněl...
K porozumění problémům, které by beze mě nebyly.
Jsem cestou k věčnosti...

Vzpomínáš na lidi, co tě dostali až sem,
děkuješ a ve vzpomínkách jim věnuješ místo na slunci.
Vzpomínáš na lidi, co ti dokázali říct, co je správné.
Co ti pomohli si uvědomit, co je tvojí sílou.
Sílou, co přemůže ty nejhorší pády a vyřeší všechno, co budeš chtít.
Kromě lásky.
Kromě slova, co bys ani neměl psát.